Kritika nové vyhlášky o rozúčtování nákladů na vytápění

The new decree on allocation of heating costs
Datum: 11.4.2016  |  Autor: Ing. Otakar Klokočník  |  Recenzent: Ing. Vladimír Galád

Nová vyhláška se v podstatě týká těch ústředně vytápěných domů, které rozdělují náklady na provoz radiátorů pomocí náměrů indikátorů připevněných do středu radiátorů, kde registrují povrchovou teplotu sousedních článků. Tato rozúčtovací metoda především nebere v úvahu, že část tepla dodaného do bytů, které preferují tepelný komfort, je díky prostupům tepla vnitřními stěnami objektů odsávána a spotřebovávána v bytech, které nadměrně regulují přívod topné vody do radiátorů.

V létě 2012 byl na webu MMR zveřejněn dokument „Úvahy k novele vyhlášky č. 372/2001 Sb.“ a veřejnost byla vyzvána k podání připomínek. V polovině 2013 postoupilo MMR návrh novely Legislativní radě vlády, odkud však byla vrácena pro obsahové nedostatky. Na podzim 2015 však již úsilí MMR uspělo (se zhoršenou verzí) do podoby vyhlášky č. 269/2015 Sb.

Obě uvedené normy stanoví (mimo jiné) pravidla pro rozdělování nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele v těch ústředně vytápěných domech, které pro tyto účely používají měřidla (kalorimetry) nebo poměrové indikátory.

Z ekonomických i technických důvodů jsou kalorimetry používány jen v moderních budovách, ve kterých je teplo přiváděno do bytů na jediném místě, do místností je rozváděno vodorovným potrubím a použité zdivo má příznivé tepelně izolační vlastnosti.

Ve starší zástavbě se používá některý ze tří druhů poměrových indikátorů: senzory, které průběžně registrují teplotu vzduchu v bytových jednotkách (tzv. přímá denostupňová metoda); indikátory umístěné na odtokových trubkách z radiátorů (tzv. nepřímá denostupňová metoda firmy); indikátory připevněné ke středu radiátoru, kde registrují povrchovou teplotu destičky, která přenáší teplotu ze sousedních článků či plochy deskového tělesa (dále „radiátorová metoda“).

S úskalími rozúčtování topných nákladů v podmínkách bytových domů se poměrně velmi úspěšně vyrovnává přímá denostupňová metoda, která průběžně snímá teploty vzduchu v bytových jednotkách, které poté ještě kombinuje s venkovními teplotami. Metoda tak „zohledňuje fyzikální podstatu šíření tepla v reálných podmínkách budov, kdy při jeho použití problém neměřených prostupů tepla nebo nulových náměrů indikátorů na vytápění umístěných na radiátorech, a tedy i nutných korekcí maximálních rozdílů nákladů na vytápění, které používá vyhláška č. 372/2001 Sb., zcela odpadá. Navíc je spravedlivé a (jak ukazuje praxe) pro uživatele bytů a nebytových prostor také jednoduše pochopitelné a kontrolovatelné, aby úhrada za dodávku tepelné energie odpovídala míře užití této služby, tedy dodávky tepelné energie charakterizované příslušnou úrovní (hodnotou) vnitřní teploty vzduchu v daném prostoru, která souvisí s užíváním bytů a nebytových prostorů.“; Autorem tohoto hodnocení je elektroenergetický odbor MPO.1

Hlavní předností přímé denostupňové metody je to, že průběžně snímá pod stropem teploty vzduchu ve vybraných místnostech bytů a proto nemusí řešit, zda a do jaké míry k tomuto vrcholovému agregátu přispěly tepelné zisky ze stoupaček nebo prostupy tepla konstrukcemi objektu (za tepelné zisky z prostupů platí ten spotřebitel, který jej skutečně využil k vytápění). Z vyhodnocení reprezentativního vzorku denostupňových domů vyplývá, že se ve více než 90 % bytů pohybují tepelné pohody mezi 20 a 24 °C; rozdíly mezi spotřebiteli v nákladech na vytápění proto obvykle nepřekračují 40 %.2

Ani denostupňová metoda není prosta některých slabin; kritici jí zejména vyčítají, že k tepelné pohodě přispívá rovněž provoz různých domácích spotřebičů apod. V porovnání s výsledky radiátorové metody je to ovšem stále běloskvoucí lilie.

Místo sáhodlouhého povídání se pokusím toto tvrzení prokázat na konkrétních výsledcích z rozúčtování v jednom pražském věžáku. Do následující ukázky jsem vybral výsledky dvou třípokojových bytů s extrémními rozdíly v počtu přepočtených náměrů indikátorů. Pro informaci: ve vytápěné místnosti je tento ukazatel dán součinem náměru indikátoru a jmenovitého výkonu příslušného radiátoru; v místnostech s více než 1 ochlazovanou stěnou je tento výsledek ještě korigován polohovým koeficientem. Dále budu pro tento ukazatel používat zkratku SPJ (spotřební jednotka).

BytyPočet jednotekNáklady v KčMěrné nákladyTeplota cca °C 1
m2SPJZákladníSpotřebníCelkem
A72,072235 4796876 1665613
B72,0717925 4795 51910 99810020
C72,0755005 47916 94022 41920437
Rozpětí1,024,71,024,73,63,6
1 Teploty jsou odvozeny z měrných nákladů pomocí konvenčního vzorce, podle kterého růst teploty o 1 °C zvyšuje náklady na vytápění přibližně o 6 %, přičemž za 100 % je považována teplota 20 °C (tuto kalkulaci používá rovněž MMR pro účely stanovení limitů přípustné odchylky a jak vzápětí uvidíme i představitelé ARTAV).

Mezi spotřebiteli A a C dosahuje rozpětí (maximum/minimum) v počtu SPJ téměř 25násobku a totéž pochopitelně platí pro náklady na spotřební složku. Po připočtení základní složky se sice rozpětí měrných nákladů sníží na 3,6násobek, ale to je stále příliš mnoho. O kolik? Orientačně to signalizují teplotní údaje; v případě A jsou měrné náklady v poměru k dosahované teplotě nepochybně silně podhodnoceny (reálně 20 °C versus 13 °C), zatímco v případě spotřebitele C jsou možná o více než 10 °C nadhodnoceny.

Důvodů proč se výsledky radiátorové metody tak bláznivě liší od výsledků denostupňové metody je více. Byty jsou například propojeny svislými a neizolovanými potrubími, které nepřetržitě po celou topnou sezónu dodávají do místností tzv. nucené teplo; tepelné zisky z tohoto zdroje nejsou přitom v domě rovnoměrně rozloženy, neboť byty na nižších podlažích jsou vybaveny stoupačkami s mnohem větším průměrem než jednotky na vyšších podlažích. A garsoniéry bývají v poměru ke své ploše lépe vybaveny stoupačkami než vícepokojové byty. Nicméně hlavní příčinou je to, že radiátorové indikátory registrují v řádně vytápěných bytech veškerou dodanou tepelnou energii (a spotřebiteli je také vyúčtována), z nichž je ovšem nemalá část odsátá byty, které mají trvale nebo téměř trvale vypnuté radiátory, a to bez odpovídající finanční kompenzace.

Podstatu problému barvitě vystihuje tento příspěvek: „Teplo prostupuje přes všechny konstrukce v domě vždy tam, kde je trochu nižší teplota. Stačí 1–2 stupně rozdílu a teplo už proudí z teplejšího bytu do chladnějšího. Dosáhne-li rozdíl teplot 3 stupně, prostup tepla z okolních bytů je již tak velký, že plně nahradí vytápění radiátory a nedovolí další klesání teploty. Lze vypočítat, že na každý stupeň teploty vzduchu v bytě připadá asi 6 % tepelné energie. Na rozdíl tří stupňů je tedy zapotřebí asi 20 % energie. Proto i byty, ve kterých se maximálně šetří a radiátory jsou skoro stále studené, spotřebují na svoje vytápění nejméně 80 % energie, která se v domě spotřebovala na každý metr čtvereční podlahové plochy.“;3 Autorem této informace je sám výkonný sekretář ARTAV a zřejmě v ní zobecnil zkušenosti svých členů, kteří se specializují na rozúčtování tepla právě pro domy, které používají radiátorové indikátory.

Důsledkem bývají značné nerovnosti v rozdělení nákladů na provoz radiátorů. V následující tabulce to ilustruji na příkladu již zmíněného věžáku:

Měrné náklady v % průměru objektuMéně než 80 %80 až 140 %Více než 140 %
Podíl skupiny na podlahové ploše [%]35,252,212,6
Podíl skupiny na spotřební složce [%]11,458,030,6
Poměr spotřební složka/plocha0.321.112.43

Údaje ukazují, že se prostřední skupina podílí zhruba stejným dílem na podlahové ploše objektu i na nákladech spojených s provozem radiátorů. Nasvědčuje to, že se tepelné zisky a ztráty z prostupů tepla, vybuzené rozdíly mezi byty ve stupni regulace radiátorů, v rámci skupiny víceméně ruší.

To však neplatí pro obě krajní skupiny. Skupina v levém sloupci zahrnuje byty, které mají přívod topné vody do radiátorů uzavřen nebo jej velmi omezují a vědomě či nevědomě spoléhají na náhradní zdroj v podobě nepřímých dodávek tepla z nadprůměrně vytápěných bytů. Projevem toho je skutečnost, že se podílí na podlahové ploše 35 %, avšak na náklady spojené s provozem radiátorů přispívají pouze 11 %. V pravém sloupci jsou oba podíly v opačném gardu; na jeden nadprůměrně vytápěný byt tak připadají tři jednotky s nulovými nebo nízkým náměry, což samozřejmě notně přispívá k eskalaci jeho měrných nákladů.

Pokusy o omezení nadměrného rozptylu měrných nákladů

Zmíněných systémových chyb v rozdělování spotřební složky nákladů si byli dobře vědomi autoři vyhlášky MPO č. 85/1998 Sb. Proto do normy vsunuli § 6 (4), který stanovil, že se „spotřební složka rozdělí mezi konečné spotřebitele úměrně údajům měřičů tepla nebo indikátorů s použitím výpočtové metody, která umožní rozúčtovat spotřební složku nákladů podle dosahované průměrné vnitřní teploty jednotlivých místností s otopným tělesem bytu či nebytového prostoru v zúčtovací jednotce.“; Z tohoto ustanovení je jednoznačně patrno, že „základním kritériem pro rozúčtování spotřební složky nákladů na vytápění je konečný dosažený výsledný efekt, to je tepelná pohoda“;.4

Realizace tohoto ustanovení narážela na skutečnost, že radiátorová metoda teploty v bytech nesleduje. Autoři vyhlášky MMR č. 372/2001 Sb. proto koncept rozúčtování zásadně změnili v podobě nouzového ustanovení, které omezuje rozptyl měrných nákladů od průměru zúčtovací jednotky. V následující tabulce jsou limity přípustných odchylek měrných nákladů vztaženy k průměru zúčtovací jednotky (= 100 % = 20 °C):

372/2001 Sb.60 %140 %13,5 °C27 °C
Metodický pokyn75 nebo 88 %140 %16 nebo 18 °C27 °C
269/2015 Sb.80 %200 %17 °C37 °C

Autory návrhu na omezení rozptylu ukazatele intervalem ±40 % byla skupina expertů, která byla přizvána k přípravě vyhlášky č. 372/2001 Sb. Jejich návrh ovšem počítal s tím, že se tento interval bude vztahovat pouze k nákladům na spotřební složku přepočtenou na 1 m2 podlahové plochy; za těchto okolností by byl rozptyl celkových měrných nákladů omezen intervalem ±20 %, což zhruba odpovídá výsledkům rozúčtování podle denostupňové metody.

Ve vyhlášce 372/2001 Sb. byl však interval ±40 % vztažen omylem k celkovým měrným nákladům. Spodní limit se tím dostal do rozporu s jinými normami, které nepřipouštěly způsob rozúčtování, který by nezajišťoval tepelnou stabilitu objektu.5 Následný metodický pokyn proto upozornil, že spodní limit −40 % může být použit jen výjimečně (například u dlouhodobě neobsazených bytů). V normálních podmínkách musí však být nastaven tak, aby odpovídal alespoň teplotám, při kterých termostatické ventily automaticky obnovují přívod topné vody do radiátorů (16 nebo 18 °C).

Horní limit +40 % se zase dostal do rozporu s ustanovením § 4 (7) vyhlášky č.372/2001 Sb., které stanoví, že pokud některý spotřebitel z různých důvodů neumožní odečet náměrů indikátorů, bude mu předepsána úhrada ve výši 1,6 násobku průměru spotřební složky nákladů; v domech, které stanoví podíly základní i spotřební složky stejným dílem, to znamená, že daný spotřebitel je povinen uhradit měrné náklady pouze ve výši +30 % průměru objektu. Metodický pokyn komentoval tento případ takto: „Zvýšení spotřební složky u těch spotřebitelů, kteří prokazatelně a vědomě neumožnili odečet, se vždy rozúčtovává ve prospěch ostatních spotřebitelů v zúčtovací jednotce. Ono navýšení představuje totiž přibližně nejvýše možné využití kapacity ústředního vytápění daného bytu, takže ostatní spotřebitelé nejsou nikterak znevýhodňováni".

Autoři nové vyhlášky s tímto názorem naprosto nesouhlasí a zvyšují horní limit měrných nákladů na 200 % průměru zúčtovací jednotky, což odpovídá teplotě poblíž 40 °C. Nevzali tak v úvahu v úvahu, že právě byty, které preferují tepelný komfort, jsou nejvíce vystaveny nadměrným ztrátám tepla v důsledku prostupů tepla vnitřními stěnami objektu. Zřejmě se ztotožnili s dosti rozšířenou fámou, že v příslušných bytech zaručeně žijí „kuřáci, kteří neustále větrají a přitom topí na plné pecky“. To sice může být v některých případech pravda, nicméně bez důkazů nelze obvinit početnou skupinu bytů. To platí také opačně; skutečnost, že některý byt vykazuje podezřele nízké měrné náklady, ještě neznamená, že cílevědomě krade teplo.

REKLAMA
Prohlédněte si instruktážní videa výrobků společnosti REMS


Závitnice

REMS Puma VE

Ohýbání

Aplikace přípustné odchylky versus věrohodnost výsledků rozúčtování

Aplikace přípustné odchylky měrných nákladů nahrazuje původně vypočtené náklady počítačovými odhady. Na následující straně ukazuji četnost a razanci těchto operací na příkladu zmíněného věžáku. Z jeho 98 bytů jsem do ukázky vybral 17 jednotek, které se podstatně liší počtem SPJ. Až na dvě výjimky jde vesměs o třípokojové byty, u kterých jsou výsledky nákladových korekcí mnohem nápadnější.

V horní část tabulky jsou uvedeny údaje o použité proporci mezi základní a spotřební složkou, celkovém počtu „rozpočítacích“ jednotek a jejich cenách. Ukazuje, že správa domu stanoví spodní limit ve výši odpovídající 17 °C, což je hodnota, která se v objektu běžně vyskytuje i na nevytápěných společných chodbách; přesto tímto značně děravým sítem neprošlo 39 % bytových jednotek. Hornímu limitu pak nevyhovělo 13 % bytů.

Ve více než polovině bytových jednotek tak byly velmi nevěrohodné náklady nahrazeny problematickými počítačovými odhady; v mnoha případech byly přitom úpravy velmi razantní (třeba zvýšení původní hodnoty ukazatele o 60 %). Navíc se z korigovaných bytů vytvořily dva početné shluky, které vykazují shodné měrné náklady přišpendlené buď ke spodnímu, nebo hornímu limitu; tím jsou zcela vymazány nezanedbatelné rozdíly v jejich úsilí o hospodárné vytápění. Je naivní se domnívat, že se tak rozsáhlé a mnohdy velmi hluboké zásahy nedotknou zbytku souboru. Verdikt je proto jednoznačný: výsledky daného rozúčtování jsou nevěrohodné, a tudíž také neplatné. S velmi podobnými výsledky jsem se setkal v rozúčtováních řady bytových domů, které jsem měl příležitost analyzovat (výsledky uvádím na své webové stránce).

Varianta: snížení podílu základní složky na 30 %

Zůstaňme ještě chvilku u věžáku a pokusme si představit, že správa domu využije nabídku nové vyhlášky a sníží podíl základní složky až na 30 %. V tomto případě by se relace Kč/SPJ zvýšila o 40 % a o stejné procento by se naopak snížila relace Kč/m2; to by ještě více zvýhodnilo byty s nízkými náměry.

V případě garsoniéry s nulovými náměry (nehradí náklady na spotřební složku) by například poklesly měrné náklady z dosavadních 50 % na pouhých 30 % (9 °C); tento ukazatel by byl ovšem následně katapultován spodním limitem na úroveň 80 % průměru zúčtovací jednotky, čili zvýšen o více než 160 % (80/30).

S klesající razancí by se pak podobné korekce odehrály u dalších 47 % spotřebitelů. Pokud by byl zachován horní limit v dosavadní výši 140 % průměru, vzrostl by podíl korigovaných bytů na 16 % a korekce by byly také razantnější než dosud. Zrada je ovšem v tom, že nová vyhláška posunuje uvedený limit na 200 % průměru objektu; snaha o udržení současného tepelného komfortu by se proto těmto spotřebitelům prodražila nejméně o 40 % (200/140).

Varianta: zvýšení podílu základní složky na 80 %

Aplikace spodního limitu znamená, že spotřebitele musí uhradit měrné náklady nejméně ve výši 80 % průměru zúčtovací jednotky. Toto ustanovení tak nepřímo zvyšuje podíl základní složky na 80 % celkových nákladů na vytápění. V případě prosazení tohoto poznatku do praxe by odpadla potřeba používat korekce spodním limitem. A najednou by se ukázalo, že se byty, které preferují tepelný komfort, vejdou bez problému do dosavadního horního limitu ve výši 140 % průměru. Konec konců lze přípustnost tohoto řešení vyvodit i z poznatku, který uvádí sami autoři nové vyhlášky:

„Obecně platí, že základní složka by měla krýt základní spotřebu tepla pro udržení tepelné stability budovy, zatímco spotřební složka by měla reflektovat individuální rozdíly ve spotřebě, vyvolané chováním spotřebitelů.“

;6 Jak jsem již uvedl, metodický pokyn k vyhlášce č. 372/2001 Sb. ztotožňuje tepelnou stabilitu objektů s měrnými náklady ve výši 75 % resp. 88 % průměru objektu, čemuž odpovídají teploty okolo 16 °C resp. 18 °C. Z toho by se dalo vyvodit, že ani 88% varianta podílu základní složky nepatří do kategorie sci-fi. A teprve v tomto případě by se rozpětí v měrných nákladech a odvozeně i v tepelných pohodách přiblížilo k výsledkům denostupňové metody. Hlavní překážkou k realizaci podobných variant je ovšem to, že je vysoký podíl spotřební složky považován za „posvátnou krávu“.

Předchozí rozbor tak ukazuje, že čistě administrativním opatření lze udělat z jednoho a téhož spotřebitele buď zloducha nebo jeho oběť.

Přehled hlavních výsledků rozúčtování nákladů na vytápění podle bytových jednotek

Zúčtovací jednotka: věžák Zúčtovací období: 2013

Náklady objektu na vytápění
Celkem 100 %
Základní 50 %
Spotřební 50 %
773 198
386 599
386 599
Počet jednotek
5 085,7
SPJ 126 370
Jednotkové ceny
Kč/m² 76,02
Kč/SPJ 3,06
Limity odchylky
Spodní −20 %
Horní +40 %
Náklady podle bytových jednotek (řazeny vzestupně podle výše měrných nákladů)
Náklady před korekcíNáklady po korekci
Počet jednotekNáklady v KčMěrné náklady
průměr = 100 %
Náklady
v Kč
Změna
SPJZákladníSpotřeb.Celkemv Kčv %
27,2302 07002 07050803 312+1 242+60
72,072235 4796876 16656808 798+2 609+42
72,073085 4799426 42159808 766+2 345+37
72,074395 47913436 82262808 766+1 924+28
72,075025 4791 5367 01464808 766+1 751+25
72,075205 4791 5917 06965808 766+1 696+24
72,075585 4791 7077 18666808 766+1 580+22
72,077815 4792 3897 86872808 766+898+11
72,077995 4762 4447 92372808 766+843+11
72,078335 4792 5488 02773808 766+739+9
72,079765 4792 9868 46477808 766+301+4
……
72,0717925 4795 51910 99810010010 99800
……
72,0735555 47910 87616 35414914015 340−1 014−6
72,0740915 47912 51517 94416414015 340−2 654−15
72,0742365 47912 95918 48316814015 340−3 098−17
72,0746885 47914 34219 82018014015 340−4 481−23
72,0755005 47916 94022 41920414015 340−7 079−32
27,2323302 0407 1289 1982221405 796−3 402−37
Podíl bytů, ve kterých měrné náklady překročily přípustnou odchylku od průměru objektu
Spodní limit měrných nákladů stanoven ve výši 80 % průměru (cca 17 °C)39 %
Horní limit měrných nákladů stanoven ve výši 140 % průměru (cca 27 °C)13 %
Celkový počet korigovaných bytových jednotek52 %

Výběr 17 bytů z 98 jednotek. Byty jsou setříděny vzestupně podle výše měrných nákladů. Z důvodu ochrany osobních dat jsou adresy příslušných spotřebitelů k disposici jen u správy objektu. Uvedené údaje ještě neprošly finální úpravou a jejich relace proto nemusí nevyhnutelně souhlasit.

Návrh na povinné zveřejňování hlavních výsledků rozúčtování podle bytových jednotek

To však běžní spotřebitelé nemohou prokázat. Obvykle totiž mají k disposici jen vyúčtování nákladů s vlastní domácností. Na tomto základě samozřejmě nemohou posoudit, do jaké míry jsou jejich výsledky v souladu se zásadou, podle které by srovnatelné byty se srovnatelnou tepelnou pohodou měly hradit také srovnatelné náklady. A už vůbec nejsou schopni posoudit, zda je rozúčtování jako celek vůbec věrohodné, a tedy i platné.

Z tohoto důvodu jsem v polovině 2014 předložil MMR návrh na povinné zveřejňování hlavních výsledků rozúčtování podle bytových jednotek, jehož obsah a uspořádání by se mohly krýt s informacemi, které jsem uvedl v „Přehledu“. Z důvodů ochrany osobních dat nejsou v něm uvedeny adresy vlastníků jednotek; není to nutné, protože cílem návrhu je poskytnout vlastníkům možnost posoudit věrohodnost rozúčtování jako celku. Právě proto jsem do „Přehledu“ zabudoval souhrnnou informaci o podílu bytových jednotek, ve kterých bylo nutno provést korekce původně vypočtených nákladů. To však ještě nestačí k snadnému prosazení nápravy soudní cestou. Rozúčtování je totiž vždy v souladu s vyhláškou, přestože je evidentně zpackané. Proto jsem požádal MMR, aby samo stanovilo, při jakém rozsahu korekcí ztrácí předložené rozúčtování punc platnosti.

Pracovníci MMR tento návrh striktně odmítli, protože se zřejmě obávají dát do rukou spotřebitelů dokument, který by mohl ukázat, že radiátorová rozúčtování bývají prošpikována klamavými informacemi v rozsahu, který jim mohou normální „šmejdi“ jen závidět. Tím se současně omezuje přístup na trh firmám, které nabízejí o něco dražší, avšak mnohem věrohodnější rozúčtování pomocí přímé nebo nepřímé denostupňové metody.

Na závěr

Příspěvek představuje sukus z dokumentů, které jsem vypracoval nebo které mám k disposici. Mimo jiné v nich ukazuji školácké chyby autorů nové vyhlášky, kterých se dopustili při stanovování proporcí mezi podíly obou nákladových složek a limitů přípustné odchylky. Zájemci o podrobnější informace si je mohou stáhnout z www.volny.cz/oklokocnik.

A na závěr ještě jedno upozornění. V klíčovém § 3 „Rozúčtování nákladů na vytápění v zúčtovací jednotce“ stanoví vyhláška, že základní složka činí 30 % až 50 % a zbytek připadá na spotřební složku. Na rozdíl od návrhu novely vyhlášky č. 372/2001 Sb. však velmi překvapivě vynechala ustanovení, podle jakých pravidel mají být obě složky rozdělovány mezi konečné spotřebitele. Podle mého soudu se tím vyhláška ocitla za hranou platnosti.

Praha, 8. března 2016

Ing. Otakar Klokočník

 

Poznámky

1 MPO: Odpověď ke sdělení autora, čj. 17587/2015... Zpět

2 Vlastní výpočet na základě dat z reprezentativního vzorku bytových domů, který mne poskytla firma SMS... Zpět

3 Pohanka J.: Jak je to s rozúčtováním tepla podle nových předpisů, ON LINE Poradna ARTAV... Zpět

4 Zunt V.: Rozúčtování tepla pro vytápění, Peníze & Energie, 6/2001 (autor byl mimo jiné gestorem vyhlášky MPO    č. 85/1998 Sb.)... Zpět

5 Zunt V.: Recenze pro Sdružení bytových družstev a SVJ, Praha 2009... Zpět

6 MMR: Úvahy k novele vyhlášky č. 372/2001 Sb.... Zpět

 
Komentář recenzenta
Ing. Vladimír Galád

Článek v úvodní části cituje některé velice problematické a z fyzikálních principů nesprávné výroky a názory jak zástupců MPO a MMR, tak zástupce ARTAV, či některých autorů neprůhledných metod na rozdělování nákladů za vytápění, které se opírají o naprosto mylnou definici ze směrnice 2012/27/EU, že "indikátorem = teploměrem" lze měřit spotřebované teplo konečnému spotřebiteli. Že jde o nesmyslnou definici ve směrnici EU, není třeba polemizovat.

Autor se však na příkladu jednoho konkrétního panelového domu zaměřuje na rozporuplnost výsledků vypočítaných s použitím legislativně přijatých metod, které na stejných náměrech vykazují zcela odlišné výsledky, ale podle zákona...

English Synopsis

The new decree (like its predecessor) essentilly concerns the centrally heated houses that for the allocation of the heating costs among final consumers used indicators mounted to the middle of the radiator. This method does not take into account that part of the heat delivered to heating apartments is due to heat transfers trough the internal walls of the building, consumed by flats who excessively regulate supply of hot water to the radiators. This decree allows to increase the share of consumer component (operation costs of radiators) from the prervious 50–60 % to 70 %, which may inequality existing in the heating costs even further deteriorate.

 

Hodnotit:  

Datum: 11.4.2016
Autor: Ing. Otakar Klokočník   všechny články autora
Recenzent: Ing. Vladimír Galád



Sdílet:  ikona Facebook  ikona Twitter  ikona Google+  ikona Linkuj.cz  ikona Vybrali.sme.skTisk Poslat e-mailem Hledat v článcíchDiskuse (9 příspěvků, poslední 03.06.2017 12:32)


Projekty 2017

Partneři - Vytápění

logo ENBRA
logo DANFOSS
logo THERMONA
logo FENIX
logo GEMINOX
logo FV PLAST

Spolupracujeme

logo Asociace odborných velkoobchodů

 
 

Aktuální články na ESTAV.czVIDEO: Autonomní stavební mechanizace. Reálněné využití dříve než automobilyBrno zahájilo průzkumné práce v retenční nádrži v Králově PoliZájem o nájemní bydlení v Praze v posledních letech rosteVyladění interiéru podle feng shui: Prvek země