Funkční a konstrukční rozdělení komínů podle ČSN 73 4201:2016

Norma ČSN 73 4201:2016, označená také jako edice 2, platí pro navrhování a provádění spalinových cest a připojování spotřebičů paliv. Představuje konsolidované znění předchozí verze včetně jejích změn a dodatků. Při zpracování aktuálního znění technické normy se vycházelo z nejnovějších známých poznatků v této oblasti, a především z evropských technických norem, schválených k datu zpracování dokumentu. Stejně tak jako dřívější vydání, tato norma je platná pro domovní komíny, tedy pro komíny vedené uvnitř budovy, nebo po její vnější stěně. Platí jak pro samostatné, tak i pro společné komíny, komíny systémové, individuální i dodatečně vyvložkované, pro odvod spalin od spotřebičů na pevná, kapalná i plynná paliva. Řeší i případ pro odvod stěnou fasády do volného ovzduší. Nedílnou součástí této normy je třídění komínů, podrobně obsažené v kapitole 4. Třídění komínů podle řady kritérií není samoúčelné, navazuje na další technické normy a předpisy (typickým příkladem je aplikace příslušných výpočtových norem) správné chápání definic a pojmů usnadňuje komunikaci v technické praxi. Popišme si ty hlavní zásady třídění a jednotlivé skupiny.

Třídění podle technických parametrů

Základní třídění je historicky vázáno na obecnou technickou normu ČSN EN 1443 Komíny – Obecné požadavky, dnes v aktuální podobě z roku 2019. Třídění komínů podle teploty, tlaku, odolnosti při vyhoření sazí, odolnosti proti působení kondenzátu a odolnosti proti korozi je rozhodující pro připojení daného spotřebiče na spalinovou cestu. Zatřídění komínů podle této normy musí být označené také na identifikačním štítku komína a ve zprávě o revizi spalinové cesty, je to jeden ze základních a nutných předpokladů pro uvedení spotřebiče a celé spalinové cesty do provozu.

Označení musí obsahovat údaje o teplotní třídě, tlakové třídě, třídě odolnosti proti působení kondenzátu, třídě odolnosti proti korozi a třídě odolnosti při vyhoření sazí jakož i vzdálenost od hořlavých materiálů a typ zkušební sestavy.

Poznámka 1:
Typ zkušební sestavy je nově obsažený parametr při hodnocení bezpečné vzdálenosti komína od hořlavých materiálů (tzv. požární odolnost zevnitř ven). Zohledňuje způsob zabudování komína ve vazbě na okolní vodorovné a svislé konstrukce. Povinností výrobce komínového systému je dnes poskytnout potřebnou technickou dokumentaci pro bezpečné zabudování komínového tělesa do stavby v daném případě. Je třeba si uvědomit, že do roku 2019 udávaný parametr bezpečné vzdálenosti odpovídal provětrávané mezeře, nelze jej tedy s plným vědomím aplikovat například na dokonale utěsněný prostup stropní konstrukcí!

Poznámka 2:
Pokud je k dispozici specifická výrobková norma pro daný případ (například ČSN EN 1856-1 Komíny – Požadavky na kovové komíny – Část 1: Systémové komíny nebo ČSN EN 13063-1+A1 Komíny – Systémové komíny s pálenými/keramickými vložkami – Část 1: Požadavky a zkušební metody pro stanovení odolnosti při vyhoření sazí) nepoužije se označení podle obecné ČSN EN 1443, ale právě podle takové konkrétní výrobkové normy.

Tab. 1: Příklad označení komínu

Význam jednotlivých parametrů je následující:

• Teplotní třída: T 080 až T 600. Udává, pro jakou nejvyšší teplotu spalin je komín schopen bezpečného provozu. Teplotní třída musí odpovídat parametrům připojeného spotřebiče.
• Tlaková třída: N1, N2 – pro komíny s přirozeným tahem; P1, P2 – nízký přetlak, do 200 Pa; M1, M2 – střední přetlak do 1500 Pa; H1, H2 – pro vysokopřetlakové komíny do 5000 Pa.
• Třída odolnosti proti působení kondenzátu: D – pro komíny provozované v suchém provozním režimu; W – pro komíny provozované v mokrém provozním režimu.
• Třída odolnosti proti korozi: Třída 1 – Plyn s obsahem síry ≤ 50mg/m³; Třída 2 – Kapalná paliva, chemicky neošetřené dřevo; Třída 3 – Dřevo, uhlí, biomasa, rašelina. Zařazení do příslušné třídy se řídí zpravidla výrobkovou normou, vztaženou k materiálové konstrukci komína.
• Třída odolnosti při vyhoření sazí: O – pro komíny bez odolnosti; G – odolné při vyhoření sazí; As – pro samostatné příslušenství s odolností při vyhoření sazí. Poznámka: Komíny, komínové vložky, kouřovody, konstrukční prvky a příslušenství s označením „O“ lze použít pouze ke spotřebičům spalujícím plynná nebo kapalná paliva. Komíny, komínové vložky, kouřovody, konstrukční prvky a příslušenství s označením „G“ lze použít ke spotřebičům spalujícím všechny druhy paliv.
• Vzdálenost od hořlavých materiálů a typ zkušební sestavy: Nejmenší povolená vzdálenost komínového pláště od stěn a stropů obsahujících hořlavý materiál se musí značit a deklarovat jako „xx“, kde xx je hodnota v celých milimetrech, doplněná písmenem „a“ až „l“. Písmena jsou přiřazena typu konstrukce zkušební sestavy odpovídající stěnám a stropům různých typů budov a tepelného odporu jejich konstrukce. Zkušební sestava se podle typu budovy definuje z tabulky v ČSN EN 1443.

Obr. 1: Některé možné příklady zabudování kovového komínu a kouřovodu ve stavbě – závislost bezpečné vzdálenosti od hořlavých materiálů

Třídění podle způsobu výroby a montáže

Systémový komín – komín, který je sestaven s použitím kompatibilních dílů, nakoupených nebo zajištěných jedním výrobcem, který přebírá odpovědnost za systémový komín jako celek. Týká se to všech dílů komína včetně příslušenství. V komentáři k ČSN 73 4201 se uvádí, že např. při pouhém osazení komínových dvířek od jiného výrobce, přestává být komín systémovým komínem a stává se komínem individuálním podle následujícího bodu.

Obr. 2: Dodatečně vyvložkovaný komín. Příklad spouštění tenkostěnné keramické vložky do stávajícího komína.

Individuální komín – komín, který je sestaven nebo postaven na stavbě s použitím různých, avšak kompatibilních dílů, které mohou pocházet od jednoho nebo více výrobců a které nevytvářejí výrobcem deklarovaný systém. Odpovědnost za komín přebírá ten, kdo individuální komín postavil. Zároveň však platí, že všechny prvky komína musí mít odpovídající certifikaci a prohlášení o vlastnostech. Stejně tak jako u systémového, tak i u individuálního komína platí povinnost opatřit hotové dílo komínovým štítkem s vyznačením všech předepsaných technických parametrů.

Dodatečně vyvložkovaný komín – komín, kde do stávajícího komína je namontována komínová vložka od jednoho výrobce. Odpovědnost za komín přebírá ten, kdo dodatečně vyvložkoval komín komínovou vložkou. Stejně jako v předchozích případech i dodatečně vyvložkovaný komín musí být opatřen identifikačním štítkem.

Zatřídění podle způsobu výroby a montáže dále vyjasňuje odpovědnost a záruky mezi účastníky výstavby v konkrétním případě. Zde je třeba si uvědomit, že povinnost zatřídit a označit konkrétní komín se týká všech 3 případů, u systémového komína je to jednoznačná povinnost a odpovědnost výrobce, v ostatních případech tato povinnost přechází na dodavatele stavby či montáže.

Rozdělení komínů podle počtu připojovaných spotřebičů

Podle aktuálního znění ČSN 73 4201 je rozdělení následující (obr. 3):

1. Samostatný komín, který odvádí spaliny od jednoho spotřebiče paliv samostatným kouřovodem a samostatným komínovým průduchem.
2. Společný komín pro jedno podlaží, do kterého je připojeno více spotřebičů paliv. Oproti dřívějšímu vydání bylo toto třídění rozšířeno o dvě varianty. Pod písmenem A jde o připojení více spotřebičů společným kouřovodem do společného komínového průduchu, pod písmenem B více spotřebičů v jednom podlaží, které jsou připojeny samostatnými kouřovody do společného komínového průduchu.
3. Společný komín pro více podlaží, kde do společného komínového průduchu je připojeno více spotřebičů paliv samostatnými kouřovody ve více podlažích nad sebou.

Obr. 3: Rozdělení komínů podle počtu připojovaných spotřebičů

Rozdělení komínů podle konstrukčního uspořádání

Podle tohoto kritéria třídíme komíny na:

• Jednovrstvé. Komínový průduch je tvořen přímo komínovým pláštěm. Typickým příkladem byly zděné komíny s plných cihel.
• Vícevrstvé. Nejčastěji sestávají z komínové vložky, tepelné izolace a vnějšího pláště. Každá vrstva zde má svou specifickou funkci a komín jako celek potom daleko lépe vykazuje potřebné užitné vlastnosti a technické parametry, bezpečnost a hospodárnost provozu.

Rozdělení komínů podle materiálu

Zde dochází v praxi často k chybné interpretaci. Pro zatřídění z hlediska materiálu je rozhodující materiál, ze kterého je tvořen vlastní komínový průduch, v případě vícevrstvých komínů tedy komínové vložky.

Nejčastější rozdělení je tedy následující:

• Komíny keramické
• Komíny betonové
• Komíny kovové
• Komíny plastové

Poznámka:
Komín z betonových tvárnic s nerezovou vložkou bude označen jako komín kovový, komín s keramickou vložkou, tepelnou izolací a nerezovým pláštěm je potom v tomto smyslu komínem keramickým.

Rozdělení komínů podle tlakových podmínek a způsobu nasávání vzduchu pro spalování

I zde došlo k rozšíření původního názvosloví, v aktuálním znění jsou komíny tříděny takto:

• Podtlakové, kde spalování ve spotřebiči a nasávání spalovacího vzduchu je řízeno komínovým tahem (přirozeným, umělým). Do této kategorie spadá většina spotřebičů na pevná paliva (lokální topidla, krbová kamna krby...)
• Přetlakové, kde spalování ve spotřebiči a přívod spalovacího vzduchu jsou řízeny tlakem spalovaného média nebo ventilátorem spalovacího vzduchu nebo palivové směsi. Jsou to např. kondenzační kotle na plynná paliva s nuceným odvodem spalin, nebo kotle na pevná paliva se spalinovým ventilátorem umístěným před sopouchem komínového průduchu apod.
  Poznámka:
  Přetlakové komíny se navrhují převážně pro odvod spalin od přetlakových spotřebičů, kde přetlak způsobuje ventilátor hořáku. Vedle působení ventilátoru hořáku může být ventilátor ve spalinovém hrdle případně v kouřovodu. Spaliny jsou odváděny do komína při přetlaku v sopouchu pZ > 0 (vztaženo na atmosférický tlak pb = 0). I při působení přetlaku od ventilátoru pV se bude, při vyšší teplotě spalin, než je teplota venkovního vzduchu, uplatňovat přirozený tah komína, vyjádřený statickým tahem (pH).
• Atmosférické, kde tah komína je redukován přerušovačem tahu tak, aby neovlivňoval proces spalování. Typickým příkladem jsou plynové spotřebiče v provedení B s atmosférickým hořákem a s přerušovačem tahu.

Poznámka:
V souvislosti s nasáváním vzduchu stojí za zmínku uvést ještě jeden termín, a to vyvážený vzduchospalinový systém (balanced flue chimney). Jedná se o komín složený z oddělených koncentricky nebo paralelně uspořádaných průduchů pro přívod vzduchu pro spalování a odvod spalin, kde místa otvorů vzduchového průduchu pro nasávání vzduchu leží v blízkosti otvorů pro odvod spalin tak, že účinky větru u nasávání vzduchu a výstupu spalin jsou v podstatě vyrovnané. Tohoto principu se se využívá tradičně často u uzavřených plynových spotřebičů v provedení C, a to jak u samostatných, tak i společných komínů. V souvislosti s výstavbou energeticky úsporných a těsných budov se tento přístup prosadil i u lokálních spotřebičů na pevná paliva jako jsou např. oblíbená krbová kamna.

Obr. 4 Příklad malého vzduchospalinového systému

1. Komínové ústí
2. Krycí deska
3. Nadstřešní část komína
4. Komínová tvárnice se dvěma průduchy
5. Odvod spalin od lokálního spotřebiče
6. Izostatická komínová vložka
7. Přívod vzduchu k lokálnímu spotřebiči
8. Lokální spotřebič na pevná paliva
9. Adaptér pro přívod spalovacího vzduchu
10. Koncentrický odvod spalin a přívod vzduchu
11. Komínová dvířka
12. Komínová pata
13. Plynový kotel

ČSN 73 4201 v platném znění je poměrně obsáhlým dokumentem, cílem tohoto článku není podrobný výčet či doslovný opis názvosloví, které s rozdělením a tříděním komínů souvisí. Příspěvek slouží jako prostředek základní orientace v problematice s tím, že použití odpovídající terminologie, stejně tak jako chápání významu určitých parametrů, přispěje ke srozumitelnosti komunikace v rámci odborné i laické veřejnosti.

Tento text nahrazuje článek Funkční a konstrukční rozdělení komínů autora doc. Ing. Vladimíra Jelínka, CSc. z roku 2011.