Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Vyhláška č. 372/2001 Sb. a její kolize s evropskou legislativou

Datum: 14.9.2004  |  Autor: Ing. Jiří Cikhart, DrSc.

Článek podrobně rozebírá ty odstavce platné vyhlášky, které odporují fyzikálním zákonům a mnohdy i zdravému rozumu. Tím je samozřejmě vyhláška v rozporu i se současnou legislativou platnou a vynutitelnou v zemích EU. Tu se naše republika zavázala zavést do naší legislativy ještě před vstupem ČR do EU.

Vyhláška Ministerstva pro místní rozvoj ze dne 12. října 2001, kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, postrádá stále ještě oporu v zákonu č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií, což je poněkud pikantní, protože právě měření, indikace a regulace by měly v maximální míře přispět k hospodárnému využívání a spotřebě energie jak na vytápění, tak i k ohřevu teplé užitkové vody. V současné době má však tato vyhláška oporu pouze v zákonu č. 458/2000 Sb., a to v jeho § 78, odstavci 5.

Vyhláška č. 372/2001 Sb. a metodický pokyn Ministerstva pro místní rozvoj k této vyhlášce z března 2003 v sobě skrývají několik zásadních kontroverzních odstavců, které přímo volají po novelizaci vyhlášky. Pokusím se zde upozornit pouze na ty nejkřiklavější.

Již v § 2 této vyhlášky, který je věnován vymezení pojmů, obsahuje odstavec b) následující formulaci: "Pro účely této vyhlášky se rozumí vytápěním - ústřední vytápění pomocí otopné soustavy ovlivňující zúčtovací jednotku, kterou prochází, napojené na společný zdroj tepelné energie; vytápěním není vytápění bytů a nebytových prostorů prostřednictvím samostatných etážových okruhů zásobovaných tepelnou energií z vlastních zdrojů tepelné energie, používajících různé druhy paliv nebo elektřinu, ani vytápění prostřednictvím uzavřených okruhů, do nichž dodává a měří tepelnou energii ne základě smlouvy dodavatel přímo konečným spotřebitelům, ..."

V současné době se staví stále větší počet ústředně a dálkově vytápěných budov s pomocí horizontálních bytových okruhů napojených na centrální stoupací potrubí. Přípojky do jednotlivých bytů jsou pak vybaveny měřiči spotřeby tepla instalovanými přímo do přípojek. Pokud mají vlastníci nebo uživatelé jednotlivých bytů uzavřeny smlouvy o dodávce a odběru tepla přímo s dodavatelem nebo distributorem tepla, vymykají se působnosti vyhlášky č. 372/2001 Sb a na jejich otopné soustavy by se nemělo pohlížet jako na ústřední vytápění. Jejich měřiče spotřeby tepla jsou v tomto případě fakturačními měřidly stejně jako jejich elektroměry nebo plynoměry.

Má-li naproti tomu smlouvu s dodavatelem tepla uzavřenu vlastník nemovitosti, spadají tyto horizontální bytové okruhy pod vyhlášku č. 372/2001 Sb., a jejich měřiče tepla se stávají pro účely rozúčtování nákladů na vytápění pouhými poměrovými indikátory, a to se všemi s tím spojenými důsledky, o nichž se zmíníme dále.

V metodickém pokynu MMR k vyhlášce č. 372/2001 Sb. č.j. 28203/2002 - 71 ze dne 19.prosince 2002 se k tomuto bodu vztahuje komentář ..."že se vyhláška vztahuje právě jenom na ústředně vytápěné budovy pomocí ucelené otopné soustavy, která zajišťuje vytápění a temperování domu jako celku."

Této definici však beze zbytku odpovídá i dům s horizontálními bytovými otopnými okruhy, které jsou navzájem propojeny centrálním stoupacím potrubím, a to bez ohledu na to, kde je v této soustavě umístěno jedno nebo více fakturačních měřidel.

Podobně zavádějící je v metodickém pokynu MMR i za l) definice indikátoru vytápění: Indikátor vytápění je zpravidla (v užším smyslu) interpretován jako registrační přístroj (pomůcka), který přiléhá k otopnému tělesu, resp. k odtokové trubce z otopného tělesa, jehož údaj je (někdy po poměrně složitých dalších výpočtech) smluvním číslem pro rozvržení celkových nákladů na vytápění budovy (zúčtovací jednotky) mezi konečné spotřebitele. V tomto pojetí se definuje tzv. poměrový indikátor vytápění, který uvádí indikaci v souvislosti s teplem předávaným otopným tělesem do vytápěné místnosti. Údaj poměrového indikátoru, sloužící k poměrovému rozdělení nákladů na vytápění, však nemá rozměr fyzikální veličiny, není měřidlem a už vůbec ne měřičem (na rozdíl od kalorimetrického měřiče tepla, zpravidla instalovaného na vstupu do objektu) a nedá se tedy ověřovat podle metrologických předpisů.
V širším smyslu se indikátory vytápění interpretují ve vztahu k vyhlášce i pro principiálně odlišné a jinak nazývané přístrojové konstrukce s příslušným určením, například k denostupňové metodě. Obecně se pojem indikátor (bez přívlastku konkretizuje jako "indikátor vytápění" a rozumí se jím technické zařízení poskytující číselnou vstupní informaci pro rozúčtování nákladů na vytápění.

Základním omylem autorů výše uvedené definice v metodickém pokynu MMR je tvrzení, že indikátory uvádějí indikaci v souvislosti s teplem předávaným otopným tělesem do vytápěné místnosti. Dovoluji si tvrdit, že u drtivé většiny indikátorů používaných v současné době v ČR, jako jsou odpařovací indikátory, elektronické indikátory s jedním trvale pracujícím čidlem, nebo indikátory VIPA montované na vratnou přípojku otopného tělesa, snímají a indikují pouze buď teplotu na povrchu otopného tělesa v místě připevnění indikátoru nebo teplotu povrchu vratné přípojky otopného tělesa. V těchto případech budou indikovány vždy pouze výše uvedené teploty, a to bez ohledu na vnitřní teploty ve vytápěných místnostech, které jsou ovšem neméně rozhodující pro množství tepla dodávaného do vytápěné místnosti. Indikátory VIPA instalované na velmi krátkých přípojkách otopných těles mohou dokonce indikovat jistou teplotu této vratné přípojky vznikající vedením tepla od stoupacího potrubí, a to při zcela odstaveném a chladném otopném tělese.

Jakýsi údaj o množství tepla předávaného do místnosti otopným tělesem tak mohou poskytovat pouze elektronické indikátory se dvěma čidly, z nichž jedno trvale snímá teplotu vnitřního vzduchu a druhé buď teplotu v referenčním bodě otopného tělesa nebo teplotu venkovní. Jenom tyto údaje mohou sloužit k objektivnímu rozdělování nákladů na vytápění v závislosti na skutečně spotřebované energii.

Rovněž nelze souhlasit s formulací metodického pokynu k § 4 odst. (1) vyhlášky: "Ustanovení tohoto odstavce představuje prvý krok rozúčtování - rozdělení celkových nákladů připadajících na zúčtovací jednotku za zúčtovací období na dvě části. Složka nákladů, která vyjadřuje náklady na tepelnou energii, která může být dodávána do prostoru místnosti bytu (nebytového prostoru) prostupem stěnami a přestupem z vnitřních rozvodů tepla a která rovněž vyjadřuje část podílu nákladů na vytápění (temperování) společných částí domu se ve vyhlášce nazývá základní a činí 40 - 50 % z celkových nákladů. Na rozdíl od zbývajícího podílu 50 - 60 %, který se nazývá spotřební složkou nákladů a který vyjadřuje tu část nákladů na tepelnou energii, která se do daného prostoru místností šíří z otopných těles v něm umístěných. Volba podílu základní a spotřební složky není věcí hlasování, resp. dohody zúčastněných, ale vychází z technického řešení otopného systému a způsobu indikace. Pro poměrové indikátory vytápění by tento podíl měl být 50 : 50.
Toto základní dělení nákladů vyhovuje zejména těm způsobům rozúčtování, které jsou založeny na registraci teploty na otopném tělese (jako průvodní jev dodávky tepelné energie do prostoru z otopného tělesa umístěného v místnosti) nebo na nepřímém registrování teploty na odtokové trubce z otopného tělesa. Pro jiné způsoby rozúčtování, které jsou založeny na měření tepla kompaktními měřiči tepla (kalorimetry) nebo na přímém registrování teploty v prostoru bytu a vnějšího prostředí (denostupňová metoda) se doporučuje zvolit v rámci povoleného rozpětí nižší podíl základní složky."

Výše uvedená formulace vůbec nerozlišuje elektronické indikátory s jedním nebo se dvěma trvale pracujícími čidly. Zatímco elektronické indikátory s jedním čidlem jsou plně srovnatelné např. s indikátory VIPA na vratné přípojce otopného tělesa, lze elektronické indikátory se dvěma trvale pracujícími čidly považovat za nejméně srovnatelné s indikátory založenými na indikaci vnitřní a venkovní teploty. Ve výpočtovém programu lze zohledňovat i tzv. vnucené teplo, které se do vytápěného prostoru dostává mimo otopné těleso z neizolovaných stoupaček nebo přípojek otopných těles. Mimo rámec srovnávání jsou indikátory odpařovací, u nichž se kromě jiných neduhů velice často projevuje i značná nepřesnost při jejich odečtu. Dělení základní a spotřební složky poměru 50 : 50 lze pak považovat za silně demotivující pro konečné spotřebitele.

Domnívám se, že rozmezí spotřební složky 50 až 60 % by se mělo vrátit na původní úroveň 50 až 70 %, aby v případě modernější a přesnější indikace byl spotřebitel více motivován na hospodaření energií.

Komentář metodického pokynu MMR k § 4 odst. (3) vyhlášky pak již přímo odporuje požadavkům směrnice Rady Evropského Společenství 93/76/EHS, kterou jsme se zavázali zavést do naší legislativy ještě před vstupem ČR do EU.

"Ke stanovení spotřební složky pomocí tzv. výpočtové metody neslouží pouze jeden faktor (tj. náměr), nýbrž vždy dva až tři faktory, jimiž jsou:

  • odpočet (= náměr), resp. údaj registračních zařízení, která se u nás užívají a mezi která patří měřidla množství dodané tepelné energie vázané na potrubí, indikátory založené na principu odparu tekutiny nebo elektronickém anebo denzitometrickém a kontinuální teplotní snímače rozdílu vnější a vnitřní (v bytě) teploty,
  • výkon otopného tělesa (s potřebnými opravnými koeficienty), a to vždy spolu s korekcí zohledňující polohu místnosti nebo započitatelná podlahová plocha místnosti, resp. bytu (nebytového prostoru).

V praxi uplatňované výpočtové metody navazující na zjištění různých registračních zařízení splňují ustanovení tohoto odstavce o rozdělení spotřební složky mezi konečné spotřebitele úměrně výši náměrů měřičů tepelné energie nebo indikátorů vytápění za podmínky, že výsledek stanovení úhrady splňuje požadavek na přípustný rozptyl výše úhrad v zúčtovací jednotce. Účelem uplatnění vlivu polohy vytápěné místnosti dané jejich polohou (počet venkovních stěn, orientace ke světovým stranám a převládajícím směrům větrů) prostřednictvím korekcí je zajistit, aby náklady na vytápění místností srovnatelné velikosti se srovnatelnou úrovní vytápění (tj. teplotní úrovní) byly rovněž srovnatelné bez ohledu na jejich polohu.

Tímto ustanovením vyhlášky se sleduje, aby způsob rozúčtování nákladů na vytápění mezi konečné spotřebitele zajistil každému spotřebiteli, že jeho úhrada za vytápění je úměrná dosažené úrovni poskytované služby (tj. projektované resp. výpočtové vnitřní teplotě), kterou vytápění je, a nikoliv množství tepla potřebného k jeho zajištění. K rozdílům může docházet pouze v těch případech, když jsou některé místnosti bytu nebo nebytového prostoru na základě zásahu (jednání) jejich uživatele vytápěny na odlišnou než projektovanou teplotu."

Z hlediska požadavků směrnice 93/76/EHS považuji za naprosto nepřijatelné korigovat náměry indikátoru koeficientem, který zohlední orientaci místnosti ke světovým stranám nebo k počtu ochlazovaných stěn. To totiž znamená hledání jakési "vyšší spravedlnosti" pro všechny uživatele místností v zúčtovací jednotce tím, že se spotřeba energie jaksi zprůměrňuje. Je přece zcela nepřípustné vnucovat uživatelům bytů v chráněné vnitřní poloze část spotřeby tepla a tudíž i nákladů spotřebitelů s místnostmi extrémně ochlazovanými. Taková deformace rozúčtování zcela odporuje požadavku směrnice, aby se náklady na vytápění rozúčtovávaly podle skutečné spotřeby energie. Vyšší spotřeba tepla u bytů extrémně ochlazovaných je věcí užitné hodnoty toho kterého bytu a měla by se odrážet v poplatcích za užívání bytu nebo v jeho ceně, ne však v deformaci jeho spotřeby energie. Je přece nepochybné, že u identického domu, který bude vytápěn např. etážovými otopnými soustavami nebo bytovými horizontálními okruhy ústředního vytápění, nelze konečné spotřebitele poškozovat takovými deformacemi v rozúčtování spotřeby tepelné energie.

Hlavní problémy, nejasnosti a soudní spory vznikají právě jako důsledek používání opravných součinitelů na počet ochlazovaných stěn místnosti a její orientace ke světovým stranám. To ostatně uznává i sám autor metodického pokynu v poslední části komentáře k odst. (4) § 4, který se týká maximální povolené odchylky od celkových měrných nákladů o ± 40 %.

"Příčinou neúměrných rozdílů může být nejenom stav objektu, stav a funkce otopné soustavy, kvalita parametrů teplonosné látky, funkčnost a nastavení termostatických ventilů, ale rovněž nesprávná volba korekčních součinitelů a v neposlední řadě i chování uživatelů bytů, např. nadměrné větrání, sušení prádla apod."

V předposledním odstavci komentáře k § 4 odst. (4) metodický pokyn praví, že "...každý uživatel bytu je povinen odebírat službu (rozuměj dodávku tepla do bytu) řádně, tj. v daném případě tak, aby nedošlo k poruše tepelné stability domu. Vnitřní minimální teplota se se v praxi pohybuje na úrovni 16 až 18 °C. Proto by maximální odchylka - 40 % měla být akceptována v nezbytných a odůvodněných případech, např. u neobsazených bytů či nebytových prostorů."

Autor metodického pokynu se při tom odkazuje na § 3 vyhlášky č. 152/2001 Sb., kde se v odstavci (6) říká: "V průběhu otopného období jsou byty v době od 6.00 do 22.00 hod., a ostatní prostory v době jejich provozu vytápěny tak, aby dosažené průměrné teploty vnitřního vzduchu zajišťovaly výpočtové teploty vnitřního vzduchu stanovené projektem." Tento požadavek je v souvislosti s povinným zaváděním regulace pomocí ventilů s termostatickou hlavicí naprosto nesmyslný. Skutečné teploty vnitřního vzduchu ve vytápěných místnostech se v praxi od výpočtových (projektovaných hodnot) liší o ±4 až 5 °C. Správně by se tedy mělo hovořit o dosažitelnosti vnitřních teplot, ne však o jejich skutečném dosahování.

Kromě toho si dovolím v této souvislosti poukázat na ještě jednu kuriozitu charakteristickou pro ČR. Tepelná energie se vede v soustavách CZT od zdroje tepla tepelnými sítěmi až na vstup do domu, kde je obvykle měřena fakturačním měřidlem. Za tímto měřidlem energie "mizí" a stává se službou, která ovšem není definována fyzikálními jednotkami. Všimněme si, že v metodickém pokynu k § 4 odst. (4) vyhlášky mluví úřední komentář o povinnosti odebírat službu (dodávku tepla do bytu). Toto opatření snad mohlo být do jisté míry odůvodněné v době nedostatku dostatečně přesných a cenově dostupných měřidel stejně jako cenově dostupných a dostatečně přesných indikátorů vytápění, jakož i při extrémně nízkých a plošně dotovaných cenách tepelné energie. V současné době je však toto opatření kontraproduktivní. Svědčí o tom mimo jiné i to, že kromě ČR neexistuje další stát, který by toto používal.

Znění § 4 odst. (3) a (4) vyhlášky č. 372/2001 Sb. tedy znamená, že údaj měřiče tepla na vstupu do bytu s horizontálním rozvodem tepla lze korigovat různými koeficienty, které vyhláška blíže nedefinuje. Nadto je možno v případě nulového náměru korigovat celkové náklady na vytápění příslušného bytu na nejméně 60 % průměru celé zúčtovací jednotky (domu). To vše platí pro případ, že smlouvu o dodávce a odběru tepla má s dodavatelem tepla uzavřenu vlastník domu.

Naproti tomu tam, kde má smlouvu o dodávce a odběru tepla uzavřenu s dodavatelem tepla přímo vlastník nebo uživatel bytu, je údaj jeho měřiče tepla jediným podkladem pro fakturaci dodávky tepla (podobně jako elektroměr nebo plynoměr) a jeho náměr nesmí podléhat žádné korekci.

Tím se uživatelé bytů v jinak naprosto identických domech dostávají do naprosto rozdílného postavení, a to pouze v závislosti na tom, s kým má dodavatel tepla uzavřenu smlouvu o dodávce a odběru tepla. To samozřejmě neobstojí při případných soudních sporech. Každý z uživatelů bytů bude hájit svoje nezadatelné právo tepelnou energii buď odebírat nebo neodebírat s tím, že nemůže být nucen teplo odebírat, když sám nechce, a vůbec už ne být nucen platit za něco co neodebral a ani odebrat nechtěl.

V § 4 odstavci (5) vyhlášky č. 372/2001 Sb. se praví: "V zúčtovací jednotce, ve které u konečných spotřebitelů nejsou instalovány měřiče tepelné energie nebo indikátory vytápění, vlastník rozdělí spotřební složku mezi konečné spotřebitele obdobným způsobem jako složku základní." I tento odstavec je v zásadní kolizí se směrnicí 93/76/EHS, která jednoznačně požaduje provádět rozúčtování podle skutečné spotřeby energie. Není tedy v žádném případě přípustné provádět rozúčtování nákladů na vytápění pouze podle podílu započitatelné podlahové plochy spotřebitelů. To, že někde nejsou instalovány ani měřiče tepla ani indikátory, napříště neobstojí.

Bohužel, až dosud není v naší legislativě nikde zakotvena povinnost dodávané teplo nejenom regulovat, ale i měřit nebo indikovat.

Ze všech výše uvedených připomínek je tedy zřejmé, že novelizace vyhlášky č. 372/2001 Sb. je nanejvýš aktuální. Tím více to potom platí o návaznosti této vyhlášky na směrnici 93/76/EHS. Její novela by měla sloužit mnohem více i k ochraně oprávněných zájmů spotřebitelů.

 

Hodnotit:  

Datum: 14.9.2004
Autor: Ing. Jiří Cikhart, DrSc.   všechny články autora



Sdílet:  ikona Facebook  ikona TwitterTisk Poslat e-mailem Hledat v článcíchDiskuse (29 příspěvků, poslední 12.02.2013 11:18)


Témata 2019

technická podpora výrobců

Partneři - Vytápění

Spolupracujeme

logo Asociace odborných velkoobchodů