Výhledy trhu se zemním plynem v Evropě

Ukrajina

Ukrajina má spotřebu něco přes 50 mld. m³ zemního plynu ročně, kterou prakticky zcela kryje dodávkami z Ruska. Má zatím pouze nepatrnou vlastní těžbu, ale velké zásoby a pětiletou smlouvu s RWE (2012) na dodávku až 10 mld. m³ ročně plynu z Polska, na základě které RWE vloni dodal 1 mld. m³. Vlastní zdroje představují ložiska břidlicového plynu na západě a východě Ukrajiny a možnosti přímořské těžby plynu v oblasti Černého moře. Ještě nedávno si ukrajinští politici plánovali dosažení soběstačnosti do roku 2025, nyní se hovoří o roční těžbě přibližně 20 mld. m³ převážně z břidlicového plynu, který by měly začít těžit již příští rok západní firmy (zejména Chevron, Shell a konvenční těžbě v Černém moři Eni, OMV). Jenže otázkou je, o kolik území Ukrajina přijde vlivem současných nepokojů. Některé zdroje uvádějí, že anexí Krymu Ukrajina přišla o potencionální zásoby zemního plynu ve výši 680 mld. m³, což by Ukrajině stačilo k úplné soběstačnosti na více jak deset let.

Obr. 1: Ložiska břidlicového plynu na Ukrajině (Zdroj: US Energy Information Administration)

Se změnou ukrajinské vlády Rusko prostřednictvím Gazpromu zvýšilo Ukrajině cenu plynu z 268,5 USD/1000 m³ na 485,5 USD/1000 m³. Původní cena byla pro Ukrajinu velmi příjemná a se stoprocentní pravděpodobností žádnými prostředky dovozem na Ukrajinu nedosažitelná. Ani nová cena není natolik závratná, je podobná cenám, jaké mají malé státy, které se s Ruskem moc nepřátelí, např. pobaltské země. Ukrajinští představitelé se domnívají, že rozumná cena s ohledem na velikost dodávek leží kolem 326 USD/1000 m³, v případě reverzních dodávek ze západu nemůže pravděpodobně Ukrajina počítat s tak nízkými cenami, jaké měla v minulých letech. Naproti tomu jednotková cena za přepravu plynu přes Ukrajinu je třikrát vyšší než na Slovensku.

Od května je Ukrajina nucena platit za dodávky plynu dopředu zálohami, pokud platit nebude, hrozí vážné nebezpečí v podobě zavření plynovodu směřujícího do západní Evropy a dodávajícího přibližně 40 procent ruských dodávek pro Evropu. Nehezký pohled je i do ukrajinských zásobníků plynu, které jsou mnohem prázdnější, než se předpokládalo. V zásobnících by mělo být 20 mld. m³ (podle smlouvy s Gazpromem by měly obsahovat 19 mld. m³). Nedávno se ale zjistilo, že zásobníky obsahují pouze 7,2 mld. m³.

Není moc možností, jak krátkodobě nahradit dodávky z Ruska Ukrajině, v případě zastavení plynovodu. Prakticky jedinou možností jsou reverzní dodávky ze zemí EU, tedy pokud budou mít okolní státy dostatek plynu, což není dlouhodobě jisté. I bez přerušení dodávek plynu z Ruska lze dodávat omezené množství z Polska, Slovenska, Maďarska, možná i Rumunska (až do odhadované výše 15 mld. m³). Dlouhodobě je to ale hlavně otázka snížení spotřeby na základě úsporných opatření, tak jak je to všude v Evropě, využívání vlastní těžby a dodávky z okolních zemí v případě neuzavření plynovodu z Ruska. Pokud by Ukrajina měla přijít o východní část území, pak zbytek již nebude potřebovat tolik plynu, protože největším odběratelem zemního plynu je právě východní, průmyslová část země.

Rusko

Ačkoliv se to nezdá, ani Rusko není v lehké situaci. Evropa tvoří přibližně 60 procent obratu Gazpromu a příjmy z prodeje plynu představují 50 procent příjmu ruského rozpočtu. Každé omezení dodávek by se citelně projevilo. Navíc Rusko a Evropa se vzájemně potřebují, Rusko z peněz, které prodejem plynu získá, nechá asi jednu třetinu v Evropě a kupuje si za ně výrobky a služby, tedy zaměstnává obyvatele Evropy. Také vlastní těžba plynu v Rusku představuje možnost investic západních zemí a díky zvyšující se úrovni v Rusku, Rusko nakupuje více výrobků z Evropy. Tedy neexistuje náhrada, a když, tak velmi bolestivá. Navíc je třeba počítat s majetkovou propojeností Gazpromu se společnostmi v Evropě v oblasti těžby, dopravy i skladování plynu a terminály LNG.

Rusko nemá možnost vyvézt plyn jinam. V poslední době ruští představitelé v souvislosti s problémy v Evropě, například s aplikací Třetího energetického balíčku, vždy zmiňovali, že nemusí plyn dodávat do Evropy, že se rýsuje velmi dobrá možnost dodávek do Číny. Ale již deset let připravovaný kontrakt není ještě podepsán a hlavní problém s dodávkami sibiřského plynu do Číny představuje cena. Čína si představuje daleko nižší cenu, než kterou nabízí i s ohledem na investiční náklady Rusko. Podle posledních informací by smlouva s Čínou mohla být podepsaná již letos v květnu. Putin na podpis smlouvy velmi tlačí. Nejzajímavější na tom všem je ale kapacita plynovodu, která je pouze 36 mld. m³ ročně. Ruský vývoz do Evropy činí přibližně 150 mld. m³, to znamená, že vývoz do Číny tímto plynovodem by představoval 24 procent spotřeby Evropy. Pokud se kontrakt podepíše, dodávky by měly začít po roce 2018.

Rusko není jen Gazprom. Například Novatek, druhý největší těžební společnost v Rusku, staví spolu s investory z Francie a Číny terminál LNG na severu Ruska, který má prostřednictvím 16 již objednaných tankerů – ledoborců dopravovat plyn do Číny a do Evropy, do francouzského přístavu Dunkerque.

Rusko má zatím jeden terminál LNG na ostrově Sachalin na dálném východě, který se soustředí na vývoz plynu především do Japonska. Tento terminál se chvatně rozšiřuje s cílem nezmeškat období, kdy jsou ceny plynu v Asii nepoměrně výhodnější než jinde.

Evropa

Při zavření ukrajinského plynovodu by bylo potřeba nahradit 40 % ruského plynu dodávaného přes Ukrajinu. Přitom kapacita ostatních plynovodů směřujících z Ruska (mimo Ukrajinu), není zatím schopna dodat veškeré množství. Kapacita plynovodu Nord Stream (vedoucího po dně Baltského moře do Německa) je 55 mld. m³/rok a Jamalu dopravující plyn přes Bělorusko a Polsko do Německa je 32,9 mld. m³/rok. A konečně kapacita plynovodu Blue Stream dopravující plyn po dně Černého moře do Turecka s množstvím dodávaného plynu 16 mld. m³/rok. Gazprom nelituje peněz a staví dosud nejdražší plynovod South Stream o kapacitě 63 mld. m³. Po jeho dokončení bude schopen splnit veškeré závazky i bez dodávek přes Ukrajinu. Ale to nebude hned, uvedení do provozu se plánuje na rok 2018.

Norsko dosáhlo stavu, kdy další rozšíření těžby by si vyžádalo další investice, což by mohlo vést ke zdražení cen plynu. Přesto plánuje rozšíření těžby a dodávky především do Velké Británie. Vývoz Norska do Evropy činí něco přes 100 mld. m³ ročně.

Holandsko se snaží uchovat si vlastní zásoby a cíleně utlumuje těžbu. Katar se zase soustředí na dodávky do Asie (do Japonska, Číny, Koreje a Taiwanu), kde je možno docílit o 80 % lepší cenu než kdekoliv jinde. Alžírské rezervy jsou již za svým maximem a představují 4 biliony m³ (mimo obrovských zásob břidlicového plynu), což je spotřeba Evropy na 4 roky. To může stěží vyřešit problém dodávek.

Posledních několik let, lépe řečeno od prvních ukrajinských krizí v letech 2006 a 2009 se mluví o snížení závislosti na dodávkách plynu z Ruska. Nyní v roce 2014 máme konečně výsledky, do Evropy půjde po roce 2017 10 mld. m³ z Azerbajdžánu, tedy pouhá 2 % evropské spotřeby. Ostatní země střední Asie se orientují na dodávky do Asie, s dodávkami do Evropy se zatím nepočítá.

Evropa provozuje, buduje nebo plánuje budovat terminály LNG po celé Evropě, nyní jsou umístěny především v jižní Evropě, Francii a ve Velké Británii. O velkém množství terminálů se uvažuje, ale otázkou je, kdo bude v případě nízkých cen a snižující se spotřeby Evropy chtít do výstavby investovat. Protože zatím ani události na Ukrajině s cenami plynu moc nepohnuly.

Spojené státy

Často se o americkém břidlicovém plynu mluví jako o zachránci dodávek především států z východu EU. Situace ale není tak jednoduchá. Jde především o to, zda všichni v USA mají chuť dodávat plyn do Evropy. Jedna věc je politická vůle, plynem se dá ovlivnit dění ve světě, americký plyn může být protiváhou ruskému vlivu v Evropě. Na druhou stranu se jedná o konkurenceschopnost USA, zde se jedná o zájmy průmyslu, jejichž cílem je uchovat si zdroj levné energie a suroviny, které jiné státy nemají, co nejdéle to půjde, je ale jasné, že tato výhoda nebude trvat věčně.

Třetím aspektem je snaha prodat plyn za co nejlepší ceny a ty v Evropě nejsou. Díky tomu bude vývoz orientován především do Asie. Na investicích do terminálů v USA se také významně podílí právě akcionáři z těchto zemí.

Posledním hlediskem je skutečnost, že zatím jediným vývozním terminálem je terminál LNG na Aljašce, ostatní jsou teprve ve fázi výstavby. Pokud by se jednalo o dovoz plynu z USA do Evropy ve větším množství, tak se jedná o dodávky od roku 2018.