Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Uvrhnou nás úspory tepla do energetické chudoby?

Teplárenské sdružení ČR vydalo koncem července tiskovou zprávu, ve které reaguje na poslední návrh Evropské komise. EK se dle vyjádření komisaře pro energetiku Günthera Oettingera chystá prosadit, aby do roku 2030 členské státy EU nezávazně zajistily energetické úspory ve výši 30 %.

Teplárenské sdružení ČR vydalo koncem července tiskovou zprávu, ve které reaguje na poslední návrh Evropské komise, která se dle vyjádření komisaře pro energetiku Günthera Oettingera chystá prosadit, aby do roku 2030 členské státy EU nezávazně zajistily energetické úspory ve výši 30 %. O konečné podobě evropské energetické a klimatické politiky do roku 2030 se bude rozhodovat na říjnovém summitu, přičemž již nyní je zřejmé, že řada států včetně Česka nebo Velké Británie si podobný cíl nepřeje, takže není vůbec jisté, že bude v navrhované podobě přijat.

Skutečnost, že se Česko aktuálně řadí mezi státy, které s návrhem v oblasti energetické účinnosti nesouhlasí, ovšem neznamená, že tento postoj u nás sdílí všechny zainteresované strany. Například zástupci stavebního průmyslu by s nastavenou výší jistě problém neměli, protože vycházejí z přesvědčení, že energetické úspory se dají realizovat pouze cestou snižování tepelných ztrát, a čím vyšší cíl, tím více práce pro stavební odvětví. Ještě by ten cíl měl být závazný, aby mohl vzniknout dostatečný tlak na jeho plnění, ať to stojí, co to stojí. Naproti tomu výrobci a dodavatelé tepelné energie si umějí spočítat, o kolik se po provedení energetických úspor v navrhované výši sníží objem jejich dodávek, a proto akcentují negativní dopady úspor a hrají na sociální strunu tvrzením, že návrh Evropské komise může poškodit ekonomiku, zvýšit nezaměstnanost a zvýšit podíl výdajů domácností spojených se zajištěním energií a řadu z nich údajně uvrhne do energetické chudoby.

Očividně jsme svědky souboje dvou silných zájmových skupin, které si uvědomují dopady klimaticko-energetické politiky EU do svých odvětví, a proto se vehementně snaží ovlivnit její finální podobu a využívají k tomu nezřídka i manipulaci veřejného mínění. Není to tak dávno, co jsme se od Aliance Šance pro budovy dozvěděli, že vyšší výdaje na úsporná opatření přinesou zvýšení HDP a tvorbu desítek tisíc pracovních míst, k čemuž jsem se vyjádřil v článku: Česku údajně chybí na úspory energií 23 miliard korun. Tyto informace ve své tiskové zprávě Teplárenské sdružení naopak zpochybňuje a na pomoc si bere analýzu EK, dle které dopad investic na ekonomický růst vychází jednou pozitivně, jednou negativně, podle toho, jak se k modelování přistoupilo. Tak si vyberte… A pokud byste si mysleli, že A je správně, Teplárenské sdružení vás hned z omylu vyvede, protože má po ruce argument, co vše EK ve své analýze nevzala v úvahu (energetická náročnost výroby samotných izolačních materiálů) nebo zcela pominula (náklady likvidace izolačních materiálů po skončení jejich životnosti).

Vliv na HDP a zaměstnanost ponechme stranou a pojďme se zaměřit na otázku, zda mohou opravdu úsporná opatření způsobit, že se bude zvyšovat „podíl nákladů spojených s pořízením energie na rodinných rozpočtech“, jak uvádí Teplárenské sdružení.

Úvodem si musíme vymezit oblast, o které se bavíme. Předpokládám, že když se Teplárenské sdružení otevřeně hlásí k podpoře dálkového zásobování teplem a jeho členy jsou převážně subjekty podnikající v této oblasti, nebude se ve svých tiskových zprávách soustředit na objekty s vlastním tepelným zdrojem, ale pouze na objekty napojené na CZT. A obyvatelům žijícím v některých z těchto objektů opravdu hrozí, že si budou v budoucnu nuceni za teplo připlatit.

Náklady na teplo určuje roční spotřeba tepla a jednotková cena tepelné energie. S roční spotřebou tepla je to poměrně jednoduché, částečně ji můžeme ovlivnit (efektivní provozování otopné soustavy, minimalizace tepelných ztrát objektu), částečně je závislá na vnějších okolnostech, na které vliv nemáme (počasí). Naproti tomu s jednotkovou cenou tepla to jednoduché není vůbec. Výrobci tepla musí do svých kalkulací zahrnout řadu položek, z nichž některé patří mezi fixní náklady (jejich výše je konstantní bez ohledu na množství vyrobeného tepla – mzdy, opravy a údržba, odpisy, nájemné, finanční leasing, režijní náklady, úroky), jiné mezi variabilní náklady (mění se v závislosti na množství vyrobeného tepla – palivo, elektřina, technologická voda, ekologické daně a poplatky). Cena tepelné energie je v rámci cenové lokality kalkulována shodným způsobem pro všechna odběrná místa na stejné úrovni předání, a jedná se o cenu věcně usměrňovanou, což znamená, že do ceny lze promítnout pouze ekonomicky oprávněné náklady, přiměřený zisk a daň z přidané hodnoty, která je aktuálně na hodnotě 15 %. Dodavatel kalkuluje cenu tepelné energie vždy v souladu s platnými cenovými předpisy a s cenovým rozhodnutím Energetického regulačního úřadu, který současně plní funkci cenového kontrolního orgánu.

Graf č. 1: Příklad struktury ceny 1 GJ tepla
Graf č. 1: Příklad struktury ceny 1 GJ tepla

Jednotkové ceny tepla jednotlivých výrobců se logicky musí lišit, protože každý má jiné náklady v závislosti na druhu paliva, rozsahu a stáří zdroje tepla a distribuční sítě a parametrech topného média. Nicméně lze předpokládat, že v současnosti variabilní náklady (palivo, elektřina + voda a příslušná část DPH) tvoří 60 až 70 % celkových nákladů, zatímco fixní náklady se pohybují mezi 30 až 40 %, viz graf č. 1.

V okamžiku, kdy se v uzavřené distribuční síti začne snižovat spotřeba tepla, začne podíl fixních nákladů růst, protože není reálné, aby tyto kopírovaly pokles na straně variabilních nákladů. Obsluhuje-li kotel dnes jeden člověk, bude ho obsluhovat i při snížení spotřeby tepla na polovinu. A stejné anebo podobné je to s většinou fixních položek. Poloviční množství tepla proto teplárna nemůže vyrobit za poloviční náklady a snižování spotřeby tak musí vést ke zvyšování jednotkové ceny vyrobeného GJ. Tento efekt je třeba si uvědomit zejména při kalkulaci návratnosti úsporného opatření. Pokud investor předpokládá, že cena tepla poroste pouze o inflaci, mohl by být realitou nemile zaskočen. Můžeme si to ukázat na následujícím příkladu.

Příklad 1

V menší distribuční síti zahrnující 10 shodných objektů dochází k postupnému provádění úsporných opatření, vlivem kterých klesá potřeba tepla každého objektu o 50 % (z 1000 GJ/rok na 500 GJ/rok), předpokládejme, že stejně klesá i reálná spotřeba objektů. Výchozí cena tepla je 500 Kč/GJ a variantně budeme posuzovat dva případy, kdy fixní náklady dodavatele tepla činí 40 % a 30 % celkových nákladů.

Graf č. 2 – Vliv snížení spotřeby tepla o 50 % na růst jednotkové ceny tepla
Graf č. 2 – Vliv snížení spotřeby tepla o 50 % na růst jednotkové ceny tepla
Graf č. 3 – Změna ročních nákladů na teplo při snížení spotřeby o 50 %
Graf č. 3 – Změna ročních nákladů na teplo při snížení spotřeby o 50 %

Z grafu č. 2 je patrné, co může s dnes průměrnou cenou tepelné energie udělat v uzavřeném distribučním systému pokles poptávky na polovinu. Jednotková cena za 1 GJ vyrobeného tepla postupně naroste o 30 až 40 % v závislosti na struktuře nákladů výrobce tepla. Při 50% úspoře bychom přesto měli stále mít nižší náklady. Budou je mít ale všichni v systému? Následující graf č. 3 ukazuje, že zatímco ty objekty, ve kterých se úsporná opatření provedla, mohou počítat s úsporou, ostatním roční náklady za teplo porostou. Nejhůře na tom přirozeně bude poslední neúsporný objekt, u něhož náklady vyrostou o 25 až 33 %. Současně je zajímavé sledovat, jak se v uzavřeném systému postupně mění podmínky. Každá akce (úsporné opatření) vyvolává reakci (změna nákladů na vytápění), nicméně v každém okamžiku stále platí, že provést ve svém objektu úsporné opatření se musí vlastníkovi nemovitosti vyplatit. Přestože rostou roční náklady všem, majitelům neúsporných objektů rostou rychleji, takže s přibývajícím počtem úsporných domů je vyšší i úspora nákladů (rozdíl mezi tím, co platí neúsporné objekty a objekty úsporné). Na druhou stranu je třeba přiznat, že být v provádění úspor aktivní, kvůli stále rostoucí absolutní výši ceny tepla ještě neznamená, že na úsporách energie zbohatneme. Ale ani nezchudneme, jak nám tvrdí Teplárenské sdružení. Toto nebezpečí hrozí pouze těm, kteří pro snížení energetické náročnosti svých objektů neudělají nic.

Poznámka: Záměrně zde používám u objektů označení „neúsporné vs. úsporné“ místo dnes všeobecně rozšířeného „nezateplené vs. zateplené“. Ačkoliv je mnozí považují za synonyma, je třeba si uvědomit jeden zásadní rozdíl. Zateplením se objekt automaticky nestává úsporným, zatímco úsporně fungovat může i nezateplený objekt, pokud ovšem provedeme úsporná opatření pomocí termohydraulického seřízení otopné soustavy. Podrobně toto téma zpracoval ve svých článcích pan Jiří V. Ráž a srovnání obou přístupů naleznete i v mém posledním článku: Česku údajně chybí na úspory energií 23 miliard korun.

Příklad 2

Máme stejnou skupinu domů a stejné výchozí podmínky jako v příkladu 1, pouze dojde díky kvalitně provedeným úsporným opatřením ke snížení spotřeby tepla každého upraveného objektu o 70 %.

Graf č. 4 – Vliv snížení spotřeby tepla o 70 % na růst jednotkové ceny tepla
Graf č. 4 – Vliv snížení spotřeby tepla o 70 % na růst jednotkové ceny tepla
Graf č. 5 – Změna ročních nákladů na teplo při snížení spotřeby o 70 %
Graf č. 5 – Změna ročních nákladů na teplo při snížení spotřeby o 70 %

Takováto úspora by měla být cílem každého vlastníka bytového domu a za předpokladu, že se zkombinuje termohydraulické seřízení otopné soustavy se zlepšením tepelně technických parametrů pláště a okenních výplní, jde o naprosto reálný výsledek. Následující grafy č. 4 a č. 5 potom mohou být vysvětlením, proč se výrobci tepla tohoto scénáře bojí. Jednotková cena za 1 GJ vyrobeného tepla postupně naroste o 70 až 93 % v závislosti na struktuře nákladů výrobce tepla. Opět sice platí, že ten, kdo do úsporných opatření investuje včas, nemůže prodělat, ale ti, kteří budou otálet, se dočkají nemilého překvapení v podobě strmě rostoucích nákladů za dodávku tepla, což nemohou odběratelé hodnotit jinak než negativně a řada z nich dokonce začne uvažovat o přechodu na lacinější alternativu k CZT!

Takže dalo by se souhlasit s tvrzením Teplárenského sdružení, že realizace energetických úspor nutně povede ke zvýšení ceny tepla?

Spotřeba tepelné energie a její cena jsou spojitými nádobami, proto je přirozené, že jistá závislost mezi nimi být musí, ale tvrdit, že úspory musí vést ke zvýšení nákladů na teplo, je pochopitelně nesmysl. Pokud výrobci tepla takto uvažují, je to důsledkem existence oligopolu v této oblasti a důkazem neochoty řešit problém jinak, než na úkor svých zákazníků. A prohlášení o blížících se hrozbách, kterých jsme nyní svědky, jsou pouhým alibi se snahou zbavit se spoluodpovědnosti za rostoucí cenu tepla.

Ano, klesající produkce zvyšuje jednotkovou cenu tepla, ale co brání výrobcům tepla rozšiřovat své distribuční sítě o nové zákazníky a zachovat, nebo dokonce navýšit, stávající objem výroby?

O tom, že tato strategie není žádnou utopií, svědčí poněkud utajený materiál na webu Plzeňské teplárenské nazvaný Kniha o CZT, který obsahuje konkrétní nabídku na „kompletní připojení objektu“ zahrnující realizaci tepelné přípojky a předávací stanice včetně zajištění potřebné projektové dokumentace a následnou výstavbu dle požadavku investora a stavebně-správních městských organizací. Zákazník si může vybrat, jestli bude investici do přípojky tepla a výměníkové stanice hradit z vlastních prostředků nebo ji nechá provést na náklady teplárny. Zvolená varianta má vliv na cenu dodávaného tepla, přičemž v případě vlastní investice je zhruba o ¼ nižší.

V okamžiku, kdy je dodavatel tepla připraven připojit za uvedených podmínek ke své distribuční síti jakýkoliv objekt včetně rodinných domů, může se stát CZT velice zajímavou alternativou k ostatním druhům vytápění, záleží samozřejmě na tom, za kolik je ta která teplárna schopna teplo vyrobit. Následující příklad ukazuje, jaký cenový vývoj probíhá od roku 2000 do současnosti v Nymburce.

Příklad 3

Graf č. 6 – Vývoj ceny tepla z CZT a lokálního zdroje na zemní plyn
Graf č. 6 – Vývoj ceny tepla z CZT a lokálního zdroje na zemní plyn

Vzhledem k tomu, že mám k dispozici přesné údaje o ročních nákladech na vytápění bytového osmipodlažního domu napojeného na CZT a většího řadového domku vytápěného lokálním zdrojem na zemní plyn, mohu posoudit, která varianta byla výhodnější v roce 2000, jaká je situace v současnosti a mohu odhadovat, jak se bude vyvíjet v následujících letech, viz graf č. 6. Podotýkám, že v ceně tepla vyrobeného plynovým kotlem je zahrnuta i investice do zdroje a jeho servis.

Zatímco v roce 2000 nemohlo být pochyb o tom, že vytápění plynem je v Nymburce tou správnou volbou, výsledky po roce 2011 ukazují, že zemní plyn zcela ztratil na své přitažlivosti, a pokud bude cenový vývoj pokračovat nadále v naznačeném trendu, měl by se pomalu stát pravidlem stav z roku 2011 a 2012, kdy byla cena tepla z místní teplárny dokonce nižší. Za těchto okolností se teplárna nejenže nemusí obávat odlivu stávajících zákazníků, ale může naopak úspěšně expandovat na úkor plynařské konkurence, čímž by eliminovala snižování spotřeby tepla svých zákazníků díky realizaci úsporných energetických opatření. Znamenalo by to samozřejmě větší investice do rozvoje distribuční sítě, ale spotřeba jednoho panelového domu o 46 bytových jednotkách odpovídá spotřebě zhruba 10 řadových rodinných domků a vzhledem k tomu, že v dosahu stávajících teplovodů jich leží stovky a většina z nich je vytápěna plynem, lze při dostatečném zájmu počítat s příznivou návratností investice.

Otázkou ovšem zůstává, jestli jsou výrobci tepla nějak motivování k tomu, aby aktivně řešili problém s klesající spotřebou tepla v rámci svých distribučních sítí?

Řekl bych, že odpověď je obsažena ve zmíněné tiskové zprávě Teplárenského sdružení. Byli jsme důrazně upozorněni, že budeme-li spotřebu snižovat, někteří z nás si to škaredě odskáčou… Typicky oligopolní chování myslitelné pouze tehdy, když chybí tlak na efektivní fungování v rámci systému, a když zákazníci, kteří mají zoufale omezené možnosti ze systému vystoupit, nakonec vždy jakékoliv náklady systému zaplatí. A to vše za blahosklonného dohledu státu reprezentovaného Energetickým regulačním úřadem, který sice dohlíží na to, aby výrobci do cen tepla promítali pouze ekonomicky oprávněné náklady, ale jaksi mu uniká, že výrobce, který neumí vyrobit teplo levněji než za 700 Kč/GJ (o této hranici pojďme diskutovat, podle pana Kaufmana z Teplárenského sdružení činí vážený průměr ceny tepla pro rok 2014 částku 585 Kč/GJ) by neměl mít možnost držet své zákazníky jako rukojmí a ve spolupráci se státní správou a místní samosprávou jim bránit vybrat si jiný ekonomičtější způsob vytápění. Argument, že všeobecná podpora CZT je založená na cílech stanovených ve Státní energetické koncepci se nezakládá zcela na pravdě. V části věnované teplárenství se totiž v kapitole Vize říká: „Teplárenství jako spolehlivý a konkurenceschopný dodavatel tepla pro domácnosti, průmysl, podnikatelské subjekty a veřejný sektor …“, a v kapitole Hlavní cíle je mimo jiné uvedeno: „Podporovat restrukturalizaci energeticky a ekonomicky neefektivních systémů dodávek tepla všude tam, kde je předpoklad dosažení vyšší energetické účinnosti, vyšší flexibility v užití paliv a lepších parametrů z hlediska udržitelného rozvoje.“ Takže ERÚ, jakožto státní regulátor a kontrolor v jedné osobě, by měl především zajistit, aby výrobci tepla nezneužívali svého zdánlivě neotřesitelného postavení a činili kroky k tomu, aby byli cenově konkurenceschopní. V tomto směru toho bohužel stát pro naplnění jednoho z cílů své energetické koncepce zatím mnoho neudělal.

A ještě jedna poznámka na závěr:

Úsporná opatření v bytových domech připojených na CZT umožňují provozovat otopnou soustavu těchto domů na výrazně nižší teplotní spád, než tomu byla v době jejich výstavby. Teplárny by toho mohly využít ke snížení svých provozních nákladů a zvýšení efektivity výroby tepla. S nižším teplotním spádem by klesly tepelné ztráty teplovodů, zvýšila by se jejich životnost a klesly také náklady na údržbu. Bohužel je to nyní ve většině případů nereálné, protože teplotní spád sítě musí být takový, aby byla garantována dodávka potřebného množství tepla do domu představujícího „nejslabší článek“ systému. Takže stačí jediný dům, u kterého nebyly provedeny z jakýchkoliv důvodů úsporná opatření, a teplotní spád snížit nelze a celá distribuční síť se provozuje neekonomicky.

Možná by se nad tím měli zamyslet ministerští úředníci, až budou připravovat další vlnu dotací na zateplování. Jeden zateplený dům z deseti žádnou výraznou úsporu nepřinese, protože do něj teplárna stále požene množství tepla odpovídající původní potřebě a bez seřízení otopné soustavy bude dům přetápěn. Logičtější by bylo podpořit seřízení otopných soustav ve všech objektech napojených na distribuční síť výrobce tepla, aby rozdíl mezi „nejslabším článkem“ a ostatními objekty byl minimální a mohl se snížit teplotní spád v soustavě. Vydělali by na tom všichni. Teplárna vyšší efektivitou, spotřebitelé nižší spotřebou a nezvýšenou cenou tepla a stát úsporou dotačních prostředků. Rozdíl jsem vyčíslil v již zmíněném článku: Česku údajně chybí na úspory energií 23 miliard korun.

English Synopsis
Will the heat savings cause our energy poverty?

District Heating Association of the Czech Republic in late July issued a press release in which reacts to the latest proposal by the European Commission. According to the Commissioner for Energy Günther Oettinger, EC is going to order that EU Member States ensure without obligation energy savings equal to 30 % by 2030.

 
 
Reklama