Jak vybírat nový kotel na pevná paliva (2)

Pokud jsme se rozhodli pro konkrétní technologii spalování, je na řadě volba konkrétního kotle. S tím, jak se trh s teplovodními kotli stává stále atraktivnějším, objevuje se stále více obchodníků, kteří nabízejí nesplnitelné, tedy provozní vlastnosti a parametry, kterých sebelepší kotel na pevná paliva nemůže dosáhnout. Navíc se podle zákona o ochraně ovzduší [5] podstatně zpřísnily nároky pro uvádění na trh a provozování malých teplovodních kotlů. Takže kotel by měl být řádně certifikován. Jak poznat, že je kotel certifikován a jak zjistit reálné vlastnosti zvoleného kotle z dostupných materiálů?

Pro zájemce o podrobnější studium problematiky je u normativních odkazů pro přehlednost v textu uveden odkaz na konkrétní článek normy [3].

Existují dva základní druhy tištěných materiálů k prodávaným kotlům.

• Propagační materiály – jejich úkolem je upoutat pozornost zákazníka, upozornit na přednosti prodávaného zboží. Forma těchto materiálů je závislá výhradně na „prodejní politice“ a korektnosti výrobce či prodejce.
• Průvodní technická dokumentace má u teplovodních kotlů normou [2], respektive její novelou [3], přesně definovaný obsah. Jedná se o návod k montáži a obsluze, ve kterém musí výrobce uvést přesné základní provozní parametry kotle, které byly ověřeny při certifikaci, a také konkrétní provozní podmínky, při kterých lze těchto parametrů dosáhnout a uvést také základní bezpečnostní požadavky pro provoz kotle. Součástí tohoto návodu by měl být samozřejmě záruční list. Podle zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky [4], musí mít teplovodní kotel při uvedení na trh také řádný certifikát, který dokladuje, že kotel byl posouzen autorizovanou osobou (zkušebnou) a odpovídá všem příslušným normám z hlediska „čistoty“ i bezpečnosti provozu.

Norma jednoznačně říká, že „…jiné tiskoviny (prospekty atd.) nesmějí obsahovat informace, které jsou v rozporu s návody k obsluze…“ (Čl. 8.3). Korektní výrobci a prodejci se toho drží. Popisují výhradně svůj výrobek a jeho kvality deklarují na objektivně dosažitelných parametrech. Ti méně korektní často „haní“ konkurenční výrobky a údaje o svých výrobcích „vylepšují“ nebo zcela zkreslují.

Jak už z výše uvedeného vyplývá, propagační materiály by zákazníkovi měly sloužit k prvotnímu seznámení se s kotlem. Rozhodující jsou však údaje uvedené v průvodní technické dokumentaci, která patří k „povinné výbavě“ kotle. Vedle těchto tištěných materiálů musí být kotel podle normy také jednoznačně identifikovatelný přímo v kotelně. K tomu slouží viditelné označení výrobním štítkem. Je nutné si uvědomit, že návod k montáži a obsluze je základním právním dokumentem, který je rozhodující v případných soudních sporech, proto by jej měl mít provozovatel kotle neustále k dispozici. Pokud uživatel postupuje přesně podle návodu k obsluze a má řádně vyplněný záruční list, má jistotu právní ochrany proti výrobci při případných poruchách atp., ale i z pohledu eventuálního nedodržení vlastností kotle při jeho kontrole. Výrobní štítek zase slouží k prvotní identifikaci kotle při pravidelných kontrolách, které nově ukládá zákon o ochraně ovzduší [5].

Certifikát

Veškeré úvahy o koupi nového kotle by měly začínat u certifikátu. Teplovodní kotel je podle zmíněného zákona [4] tzv. stanoveným stavebním výrobkem a bez řádné certifikace u autorizované osoby jej nelze prodávat. Certifikát tak chrání práva zákazníka v případě reklamace. Na druhou stranu, v případě nepředvídané pojistné události může znamenat necertifikovaný výrobek „časovanou bombu“, která může „smést“ především provozovatele kotle.

Pokud kotel nebyl certifikován, znamená to, že existuje nějaký problém. Buď výrobce nemá, nebo nechce vynaložit dostatek prostředků na certifikaci a v tomto případě neexistuje žádná záruka, že za několik let budou ještě k dostání náhradní díly, či bude dostupný pozáruční servis. Nebo je problém v kotli – jinak řečeno, technická úroveň kotle je taková, že by při certifikaci „neprošel“. Často se stává, že kotel z dovozu byl certifikován v zemi původu pro jiné palivo, než pro jaké je prodáván u nás, což je také nepřípustné.

Jak poznat správný certifikát? Především by na něm mělo být uvedeno, že se jedná opravdu o CERTIFIKÁT, nikoliv Osvědčení apod., a vydat jej může pouze ústav autorizovaný pro certifikaci kotlů dle EN 303-5. Například u velké části kotlů dovážených z Polska je jako certifikát uváděno SWIADECTWO vydané ICHPW v Zabrze. Přitom na webových stránkách zmíněného institutu se dozvíme, že není akreditován pro certifikace kotlů dle EN 303-5, ale provádí pouze ověřování emisí dle zmíněné normy, což ovšem certifikát nenahrazuje, protože řádný certifikát garantuje nejen teplotechnické vlastnosti (emise, účinnost), ale také provozní bezpečnost apod.

Výrobní štítek

Nově prodávaný kotel musí být řádně označen výrobním štítkem, o kterém norma (Čl. 7.1, 7.2, 7.3) říká, že „…údaje na štítku musí být uvedeny v jazyce země určení a štítek musí být upevněn na přístupném místě. Musí být zhotoven z materiálu zaručujícího jeho trvanlivost a trvalou čitelnost uvedených údajů, které musí být odolné proti otěru. Při běžných provozních podmínkách nesmí štítek změnit barvu natolik, aby údaje na něm přestaly být čitelné. Samolepicí štítky se nesmějí vlivem vlhkosti nebo teploty odlepovat. Na štítku kotle musí být uvedeny alespoň dále uvedené údaje:

1. název a adresa výrobce a jeho značka
2. ochranná známka, typ, pod kterým se kotel prodává
3. výrobní číslo a rok výroby (výrobce může použít kód)
4. jmenovitý tepelný výkon nebo rozsah tepelného výkonu v kW pro každý druh paliva
5. třída kotle s ohledem na každý druh paliva, který byl zkoušen
6. nejvyšší povolený provozní tlak v bar
7. nejvyšší dovolená provozní teplota v °C
8. obsah vody v litrech
9. elektrická přípojka (V, Hz, A) a wattový výkon ve W
10. třída paliva (pro kotle certifikované od roku 2013)“

Již z výrobního štítku lze poznat, zda byl kotel řádně certifikován. Kompletnost a správnost výše uvedených „povinných“ údajů se totiž kontroluje při certifikaci, a pokud některý z nich na štítku chybí, je zřejmé, že s kotlem „není něco v pořádku“. Údaje musí být uvedeny vždy v češtině! Pojďme si vysvětlit ty nejdůležitější.

• Rozsah tepelného výkonu. Kotle se samočinnou dodávkou paliva (automatické) musí být regulovatelné v rozsahu 30–100 % jmenovitého tepelného výkonu a tento rozsah musí být uveden na výrobním štítku. Pokud je na výrobním štítku automatického kotle uvedena hodnota minimálního výkonu vyšší jak 30 % výkonu jmenovitého, máme téměř jistotu, že kotel neprošel řádnou certifikací, nebo byla průvodní technická dokumentace ke kotli „vylepšována“ (což je samozřejmě nepřípustné). U kotlů s ruční dodávkou paliva může být nejmenší tepelný výkon vyšší jak 30 % výkonu jmenovitého. Výrobce ale musí v průvodní technické dokumentaci uvést, kam s  nadbytečným teplem (například do akumulační nádrže, bojleru,…), v žádném případě by podle normy takovýto kotel neměl být zapojen do jednoduché otopné soustavy. Pro kotle certifikované od roku 2013 novelizovaná verze normy [3] dokonce uvádí, že pokud kotel nesplní požadavek minimálního výkonu 30 %, musí výrobce uvést povinnost připojení k akumulační nádrži a na výrobním štítku musí uvést minimální velikost nádrže (Čl. 4.4.6).
• Druh paliva. Kotel je certifikován vždy pro konkrétní druh paliva s konkrétními (normou definovanými) vlastnostmi. Tomuto palivu se říká předepsané nebo také garanční palivo. Pro každý druh paliva je prováděna samostatná zkouška emisí a účinnosti a proto musí být na štítku uvedena všechna paliva, pro která byl kotel certifikován (Čl. 7.2). Paliva neuvedená na výrobním štítku nelze v kotli spalovat. Norma nezná výrobci často uváděné tzv. náhradní palivo. Palivo musí být konkrétně specifikováno, nelze uvést například obecné označení uhlí, ale musí být uveden některý z následujících druhů – černé uhlí, hnědé uhlí, koks, antracit, dřevo ve formě – kulatiny, štěpky, slisované (pelety, brikety), piliny a podle nové normy od roku 2013 také biomasa (nikoli dřevní) – například rostlinné pelety, obilí (Čl. 7.2).
• Třída kotle. Při certifikaci je ověřována třída emisí a třída účinnosti. Kotel je pak zařazen do celkové třídy, která odpovídá té nižší dosažené. Pokud tedy dosáhne účinnostní třídy 3 a emisní třídy 2, na výrobním štítku musí být uvedena třída 2. Liší-li se pro jednotlivá zkoušená paliva dosažené třídy, musí být pro každé palivo uvedena třída zvlášť. Pokud byl například kotel certifikován pro spalování dřeva ve třídě 3 a pro spalování hnědého uhlí ve třídě 2, nelze kotel zařadit do „univerzální“ třídy 3, ale na štítku musí být uvedeny rozdílné třídy pro každé palivo odděleně.
• Nejvyšší povolený provozní tlak. Údaj hodně podceňovaný, ale v poslední době nabyl na významu. Na našem trhu se objevuje stále více kotlů z dovozu, které jsou konstruovány pro provoz s otevřenou expanzí, tedy neumožňují zapojení do otopné soustavy s tlakovou expanzní nádobou. Maximální provozní přetlak u těchto kotlů bývá často pouze 1 nebo 1,5 bar. Ale u nás se projektují především otopné soustavy s tlakovou expanzí, které jsou provozovány s přetlakem vyšším než 1,5 bar. Kombinace kotle s maximálním provozním tlakem 1,5 bar se soustavou s pojistným ventilem například 1,6 bar evidentně odporuje požadavkům na bezpečnost provozu. V návodu k montáži je většinou uvedeno, že kotel je určen pouze pro provoz s otevřenou expanzí, ale v propagačních materiálech se o tom nedozvíte, protože to značně snižuje užitnou hodnotu kotle!

Průvodní technická dokumentace dodaná s kotlem

Výrobní štítek slouží k základní identifikaci kotle přímo v kotelně. Ovšem pro správnou instalaci a obsluhu kotle je nutné znát ještě spoustu dalších důležitých údajů, které jsou normativně také přesně dané a jsou uvedeny v návodu k montáži a návodu k obsluze (Čl. 8.2, 8.3). Mimo jiné v nich musí být uvedeno následující (kurzívou uvedené údaje jsou dle normy povinné):

1. Druh paliva včetně obsahu vody a jeho velikosti – zde již musí být oproti výrobnímu štítku uvedena konkrétní specifikace paliva, především jeho velikost (například hnědé uhlí ořech 2, dřevní peleta max. Ø 8 mm,…) a maximální vlhkost. S tímto údajem je velice důležité se seznámit, protože zvláště při reklamacích výkonu či závažných poruch je nejčastějším argumentem pro jejich zamítnutí použití nevhodného paliva. Často se například stává, že prodejce deklaruje kotel na dřevní pelety obecně, ale v návodu je uvedena specifikace, které vyhoví pouze kvalitní „světlé“ smrkové pelety bez příměsí kůry. Nebo je například kotel deklarován na spalování uhlí, což u nás představuje prakticky výhradně hnědé uhlí, ale v návodu se dočteme, že garančním palivem je uhlí černé. Že se jedná o rozdílná paliva, se zpravidla dozvíme až u neuznané reklamace.
2. Jmenovitý výkon a regulační rozsah výkonu pro každý druh paliva v kW, třídu kotle, dobu hoření v hodinách pro každý druh paliva při jmenovitém výkonu, objem palivové šachty v litrech a rozměry plnícího otvoru v mm, požadovaný akumulační zásobník v litrech, jestliže minimální výkon je vyšší než 30 % výkonu jmenovitého (u kotlů certifikovaných od roku 2013)
3. Požadovaný tah (mbar), teplotu spalin na výstupu při jmenovitém výkonu a při nejmenším výkonu, hmotnostní průtok spalin na výstupu při jmenovitém výkonu a při nejmenším výkonu (kg/s), připojovací rozměr kouřovodu (mm) – jedná se o údaje potřebné pro připojení kotle na komín (pro výpočet a správné napojení). Někdy je vysoké účinnosti kotle dosaženo díky extrémně nízké teplotě spalin při jmenovitém výkonu. Podle normy (Čl. 4.4.3) platí, že „…u kotlů, které jsou provozovány při jmenovitém tepelném výkonu a při nižší teplotě spalin než je 160 °C nad teplotou okolního prostředí, musí výrobce uvést doporučení pro instalaci kouřovodu, které zajistí dostatečný tah a zabrání vzniku kondenzátu a sazení v celém komíně“. Jinými slovy, pokud kotel při jmenovitém výkonu dosáhl teploty spalin nižší jak cca 170 °C, musí výrobce upozornit na možné problémy s nedostatečným tahem a kondenzací spalin v tělese komína. Při sníženém výkonu je teplota spalin nižší, a proto je velice problematické dosáhnout požadovaného tahu a často hrozí, že dojde ke kondenzaci spalin v komíně a následnému nalepování tuhých částic na kondenzát – dehtování! Někteří výrobci v honbě za vysokou účinností „tlačí“ teplotu spalin na minimum, ovšem výrazně tím snižují provozní spolehlivost kotle. Té jde samozřejmě dosáhnout, ale s opravdu dobře „vyprojektovaným“ a postaveným komínem
4. Obsah vody (v kotlovém tělese v litrech), hydraulickou ztrátu kotle (mbar), nejmenší teplotu vstupní vody na přípojce vstupní vody kotle (°C), rozsah regulace teploty (°C) – údaje potřebné pro správné vypracování projektu pro napojení kotle na otopnou soustavu
5. Požadavky na pomocný výkon ve W, elektrické přípojky včetně vypínání kotle a síťového napájení – jedná se o údaje důležité pro dimenzování elektrické přípojky, eventuálně volbu jističe. Je nutné zjistit celkový elektrický příkon všech pomocných zařízení umístěných na kotli, což by mělo být obsaženo v technické dokumentaci kotle. Pokud tomu tak není, jednak to odporuje normě, jednak to signalizuje, že výrobce „něco skrývá“. V extrémních případech může mít celkový elektrický příkon vliv na celkové provozní náklady kotle. Mnoho výrobců peletových kotlů například „zapomíná“ uvést příkon elektrického zapalování, které často mívá hodnotu vyšší než 1 kW.
6. Informace o obsluze kotle, způsobu dodávky paliva a otevírání dvířek bez rizika, informace o čištění a intervalech mezi čištěním, včetně vybavení požadovaného pro provádění čištění, informace o opatřeních, které je nutno přijmout v případě poruchy – i když se v propagačních materiálech často dozvíme o bezobslužnosti a bezproblémovosti provozu, samotný návod udává něco jiného. Zajímavé je dobře si prostudovat kapitolu „Možné závady a jejich odstraňování“, ze které se často dozvíme o „slabinách“ kotle. To, co bývá na konkrétním kotli nejčastěji reklamováno, je ve zmíněné kapitole detailně rozebíráno (výrobce si dělá alibi pro případné reklamace).

Závěrem

Na závěr asi to nejdůležitější. Nejjistější je kupovat kotel u obchodníka, který si zakládá na budování dlouhodobě dobré pověsti a spolehlivosti. Pro tyto lidi, firmy, je typický vstřícný přístup k zákazníkovi, který nezačíná a nekončí jen prodejem, ale začíná odborným poradenství, prezentací snadno ověřitelných referencí u zákazníků atp. a pokračuje i v případě řešení provozních problémů a servisu. Výhodný je přímý kontakt obchodníka na výrobce (autorizovaný prodejce), který zkracuje lhůty pro získání informací, dodání výrobku. Nákup u takovéhoto prodejce může být o něco dražší jak nákup přes internet. Zvýšená jistota a garance u kotle, který je předmětem dlouhodobého využívání, se vyplácí a počáteční vícenáklady se rozhodně v budoucnu vrátí.

Poděkování

Podklady pro tento článek byly čerpány z knihy „Malé teplovodní kotle na pevná paliva“, kterou v roce 2012 vydalo LING Vydavatelství s.r.o. za finanční podpory Státního programu na podporu úspor energie a využití obnovitelných zdrojů energie pro rok 2012 – Program EFEKT.

Literatura

• [1] Lyčka Z.: Malé teplovodní kotle na pevná paliva, LING Vydavatelství, Krnov, 2012.
• [2] ČSN EN 303-5:2000 Kotle pro ústřední vytápění – Část 5: Kotle pro ústřední vytápění na pevná paliva, s ruční nebo samočinnou dodávkou, o jmenovitém tepelném výkonu nejvýše 300 kW – Terminologie, požadavky, zkoušení a značení, ČNI, Praha, 2000.
• [3] ČSN EN 303-5:2013 Kotle pro ústřední vytápění – Část 5: Kotle pro ústřední vytápění na pevná paliva, s ruční nebo samočinnou dodávkou, o jmenovitém tepelném výkonu nejvýše 500 kW – Terminologie, požadavky, zkoušení a značení, ÚNMZ, Praha, 2013.
• [4] Zákon č. 22/1977 Sb., o technických požadavcích na výrobky.
• [5] Zákon č. 201/2012 Sb. o ochraně ovzduší.

Text je ukázkou obsahu knihy Malé teplovodní kotle na pevná paliva z vydavateleství LING.