Energetické zamyšlení (3)
Problémy nejmenší energetiky
Produkce škodlivých emisí z malých zdrojů je problém, který minulosti nikoho moc netížil. Teprve po opakovaných smogových situacích a i díky výsledkům práce Výzkumného energetického centra při VŠB Ostrava se tento problém dostal do povědomí veřejnosti. Autor, který stál u zrodu totoho pracoviště se v časovém rozpětí 3 roků zamýšlí nad účinností dosud provedených opatření.
Původní text z roku 2010
Blížící se topná sezóna nepochybně opět přinese diskuze o lokálním znečisťování ovzduší malými zdroji určenými ke spalování uhlí a dřeva. Zatímco velké energetické zdroje jsou pod kontrolou kontinuálním monitoringem a významné dlouhodobé zlepšení jejich provozu je natolik evidentní, že se už o nich v těchto souvislostech ani příliš nemluví, kontrola provozu domácích kamen a malých kotlů na vytápění je prakticky nemožná.
© Grzegorz Polak - Fotolia.com
A nejedná se přitom o zanedbatelné počty. Podle statistických údajů se na vytápění bytů v České republice podstatnou částí podílí dálkové vytápění (39 %), zemní plyn (36 %), elektřina (6 %), uhlí (15 %) a dřevo (4 %). To představuje zhruba 570 tisíc domácností vytápěných uhlím a 150 tisíc domácností vytápěných dřevem. Z toho pocházející a do topné sezóny soustředěná produkce škodlivin dokáže být často - zejména v blízkém okolí - velice nepříjemná. Zatímco u velkých spalovacích zařízení obvykle nebývá obtížné zajistit dostatečně dokonalé vyhoření paliva, u kilowattových výkonů to ani zdaleka tak snadné není.
Ve spalinách se objevují vysoké koncentrace produktů nedokonalého spalování, zejména oxidu uhelnatého a polyaromatických uhlovodíků a také nejjemnějších tuhých částic. Roční bilance emisí ukazují, že podíl malých zdrojů na celkovém znečistění ovzduší těmito látkami je překvapivě výrazný. Zpracované studie dokládají až dvoutřetinový podíl malých zdrojů v případě polyaromatických uhlovodíků a zhruba třetinový v případě tuhých částic. Emisní bilance většiny evropských států ukazují, že více než polovina do ovzduší vypuštěných dioxinů a furanů pochází z malých zdrojů. Jako obvykle se to všechno svádí na palivo a jako obvykle tomu tak není.
Spalování pevných paliv bude vždy náročný proces. Vytvořit vhodné podmínky vyžaduje vedle znalostí také vhodnou technologii a provozní kázeň. Zatímco ve velkých ohništích průmyslových kotlů lze poměrně snadno zajistit stabilní spalovací proces s dostatečně vysokou spalovací teplotou a řízenou dodávkou spalovacího vzduchu, v ohništích domácích kotlů a kamen to tak snadné není. U většiny používaných kotlů je to vlastně nemožné. Malý objem ohniště navíc zkracuje dobu hoření a běžný způsob občasného přikládání už ze samotného principu vede k nestabilitě, která je příčinou produkce zmíněných škodlivin.
Současná technika se s tímto problémem dokáže vypořádat a na trhu existuje velká nabídka moderních automatických kotlů pro spalování uhlí, dřevní štěpky, či pelet. Jejích zkušební testy potvrzují vynikající parametry, především vysokou účinnost a téměř řádově nižší produkci problematických škodlivin. Jenže s rostoucí kvalitou roste také cena, která představuje až pětinásobek ceny dnes běžně používaných kotlů, a navíc v nich nelze spalovat cokoliv, nýbrž pouze definované palivo, které je samozřejmě také dražší. A zase jde o peníze. Čistší ovzduší prostě není zadarmo.
Jenže co s tím dělat, když se jedná o více než sedm set tisíc domácností? Nebylo by užitečnější dát přednost řešení tohoto závažného problému před mohutnou podporou nic podstatného nepřinášející výroby elektřiny ze slunce a větru? Dnes všichni povinně přispíváme na byznys jednotlivců, nepřispívali bychom ochotněji na čistší ovzduší?
Dodatek, 26. listopadu 2013
Snížit míru znečisťování ovzduší škodlivinami z lokálních zdrojů vytápění, spalujících tuhá paliva, je obtížný úkol, který nemá jednoduché řešení, neboť v něm hrají roli otázky technické, ekonomické i sociální. Ta nejsnazší část úkolu, nalézt vyhovující technické řešení, je víceméně zvládnuta a čeká na širší uplatnění, které je místně povzbuzováno státními dotacemi na výměnu zastaralých zařízení za moderní s podstatně lepšími technickými, uživatelskými i environmentálními parametry. Trvalou otázkou ovšem zůstává, a nejen v tomto případě, zda je takové posilování státní moci v oblasti, kde to není zapotřebí, žádoucí cestou. A bude rozhodně zajímavé, zda se ve vyhodnocení akce „kotlíkovné“ objektivně prokáže zlepšení kvality ovzduší ve vybraných lokalitách.
Cesty ke snížení emisí škodlivin z lokálních zdrojů vytápění jsou známé: spalovat kvalitní palivo v odpovídajícím moderním spalovacím zařízení, dbát na dodržování správného provozního režimu a snižovat energetickou náročnost budov na vytápění. Realizovat většinu těchto opatření je finančně poměrně náročné a kvalita ovzduší ve skutečnosti nepatří k absolutním ekonomickým prioritám obyvatelstva. Jde tedy v prvé řadě o posilování individuální občanské zodpovědnosti a vše závisí na ekonomické síle obyvatelstva. Je proto zřejmé, že to bude dlouhá cesta.
