Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Pohledem znalce – kde je hranice mezi kamny s výměníkem a teplovodním kotlem?

Datum: 9.10.2018  |  Autor: Ing. Zdeněk Lyčka

Otázka položená v nadpisu je diskutována na odborné i laické úrovni již velice dlouho, ovšem v poslední době se posunula z akademické roviny k řešení konkrétních problémů. A to ve spojení s tzv. kotlíkovými dotacemi. Základní podmínkou pro udělení dotace je fakt, že bude vyměněn stávající teplovodní kotel na pevná paliva s ručním přikládáním třídy 1 nebo 2. V základním dokumentu k dotacím „ZÁVAZNÉ POKYNY pro specifický cíl 2.1, Prioritní osy 2“ je přímo uvedeno, že „Podpora na výměnu zdroje tepla bude poskytnuta pouze v případě, kdy je stávající rodinný dům vytápěn kotlem na pevná paliva nesplňujícím třídu 3, 4 nebo 5 dle ČSN EN 303-5.“ Z toho tedy vyplývá, že dotace není určena na výměnu lokálních topidel (krby, kamna, sporáky). Ovšem na trhu se zdroji tepla se objevovalo a doposud stále objevuje velké množství zdrojů, které svojí koncepcí i konstrukcí představují lokální topidlo (i když mají také teplovodní výměník), ovšem obchodně je výrobci či obchodníci nazývají kotlem. A mnoho provozovatelů těchto zdrojů požádalo o finanční podporu při jejich výměně v rámci kotlíkových dotací. Osobně jsem řešil mnoho dotazů na toto téma. Jeden konkrétní příklad uvedu v následujícím textu. Ale nejprve je nutné si ozřejmit několik základních faktů.

Trocha teorie na úvod

Pokud by se výrazem topení měly označovat všechny činnosti spojené s výrobou tepla (topič topí), pak s pojmem vytápění naopak vše spojené s předáváním tepla. Topíme v kotli či kamnech, budovu vytápíme. Zdroj tepla topí, ale otopné těleso vytápí. Na základě toho lze jednoduše definovat rozdíl mezi lokálním a ústředním vytápěním.

  • U lokálního (místního) vytápění zdroj tepla (lokální spotřebič paliva, topidlo) topí a současně vytápí místnost, ve které je umístěn.
  • U ústředního vytápění zdroj tepla (kotel) pouze topí, a jeho funkcí není předávat teplo do okolí. Vytápí otopná soustava, která z kotle teplo „odebírá“.

Ještě relativně nedávno toto rozdělení bohatě postačovalo pro definici kotle a kamen. Ovšem postupem času se na trhu začala objevovat lokální topidla s teplovodním výměníkem, která jsou určena také pro napojení na otopnou soustavu ústředního vytápění. Kde je tedy hranice mezi kotlem a lokálním topidlem s výměníkem? Pokud se budeme držet klasického výkladu, pak topeniště, u kterého je při konstrukci primárně předpokládáno, že část tepla v něm vyrobeného bude odevzdána v místě instalace (a je jedno, jak velká část), je lokálním topidlem. Pokud je topeniště určeno pouze k ohřevu otopné vody pro teplovodní soustavu ústředního vytápění, jedná se o kotel. I u tohoto zdroje je malá část tepla předána jeho povrchem v místě instalace, ale jde však o nedostatek (ztrátu sáláním), který se projeví snížením celkové účinnosti zdroje. V následujícím textu prokážu, že normativní výklad odpovídá tomuto klasickému.

Co říkají normy

Evropské normy jsou vyvářeny v organizaci všeobecně známé jako CEN (Comité Européen de Normalisation). V rámci CENu působí dvě komise zabývající se malými zdroji tepla na pevná paliva a to CEN/TC 295 „Lokální spotřebiče na pevná paliva“ a CEN/TC 57 „Kotle pro ústřední vytápění“.

Pokud je při konstrukci zdroje tepla na pevná paliva počítáno s tím, že část (byť minimální) vyprodukovaného tepla bude pracovním povrchem „odevzdána“ v místě instalace, spadá do kategorie zdrojů tepla, pro které jsou připravovány evropské normy v rámci CEN/TC 295. Součástí spotřebiče na pevná paliva (residential roomheaters fired by solid fuels) může být také výměník pro přípravu teplé vody ze studené pitné vody (normativně nazvaný ohřívač), pak norma hovoří o spotřebiči s ohřívačem. U spotřebičů na pevná paliva je tedy přípustná funkce ohřevu vody pro ústřední vytápění a není stanovena žádná hranice, po jejímž překročení by se již nejednalo o spotřebič, ale o kotel.

Pro ty nejrozšířenější zdroje se jedná o normy (uvedeny jsou normy s již českým označením, tedy po jejich zavedení v ČR):

  • ČSN EN 13240 Spotřebiče na pevná paliva k vytápění obytných prostorů – typickým představitelem těchto lokálních spotřebičů jsou krbová kamna
  • ČSN EN 13 299 Vestavné spotřebiče k vytápění a krbové vložky na pevná paliva – (krbové vložky a kamnové vložky)
  • ČSN EN 12 815 Varné spotřebiče pro domácnost na pevná paliva – sporáky
  • ČSN EN 14785 Spotřebiče spalující dřevěné pelety k vytápění obytných prostorů
  • ČSN EN 12809 Teplovodní kotle pro domácnost na pevná paliva – jmenovitý tepelný výkon nejvýše 50 kW - tuto normu uvádím pouze z „povinnosti“, protože neznám výrobek, který by byl podle ní certifikován. Obsahově je v podstatě shodná s ČSN EN 13240, rozdíl je především v Předmětu normy: „…norma platí pro kotle…, určené zejména k ohřevu vody pro ústřední vytápění…a které se používají pouze s otevřenými vytápěcími soustavamikromě ohřevu teplé vody zajišťují také vytápění prostoru, v němž jsou umístěny.“ Norma používá pro tyto zdroje tepla pojem kotel pro domácnost (Residential independent boiler), čímž jasně naznačuje, že se jedná o zařízení odlišné od teplovodního kotle pro ústřední vytápění. Vzhledem k tomu, že se norma neužívá, neužívá se tedy ani toto v pravdě „revoluční“ označení.

Naopak CEN/TC 57 vytvořila normu, která byla v novelizované verzi přejata v ČR jako

  • ČSN EN 303-5:2013 Kotle pro ústřední vytápění na pevná paliva, s ruční a samočinnou dodávkou, o jmenovitém tepelném výkonu nejvýše 500 kW – v „Předmětu normy“ přímo stojí, že: „…tato evropská norma neplatí pro… jiná otopná zařízení, která jsou rovněž navržena pro přímé vytápění místa instalace…“.

Z této normy zcela jednoznačně vyplývá, že kotlem pro ústřední vytápění není zařízení, které je určeno také k vytápění místa instalace. I když si mohou být konstrukčně spotřebiče a kotle relativně podobné, jsou na ně kladeny normativně odlišné požadavky (teplotechnické i bezpečnostní) a dosti odlišná je také metodika ověřování těchto vlastností při certifikaci. Asi zásadní rozdíl spočívá v tom, že teplo sálané zdrojem do okolí je u kotlů bráno jako ztráta, kdežto u lokálních topidel jako užitečný tepelný tok sloužící k ohřevu místa instalace. A nepodstatný je také rozdíl v metodice určování a přepočtu produkovaných emisí. Normy pro lokální topidla neznají jejich začlenění do tříd podle emisí a účinnosti, jak je tomu u teplovodních kotlů.

„Ekodesignová“ definice kotle

Vzhledem k tomu, že v rámci kotlíkových dotací je u nově instalovaných zdrojů požadováno, aby plnily požadavky podle ekodesignu, je zajímavé se podívat na to, jak je kotel definován v Nařízení komise 2015/1189 (platná pro ekodesign kotlů na pevná paliva). Zde je v definicích uvedeno, že „kotlem na tuhá paliva“ se rozumí zařízení vybavené jedním nebo více zdroji tepla na tuhá paliva, které dodává teplo do vodního ústřední topení, aby bylo možné dosáhnout a udržet na požadované úrovni vnitřní teplotu jedné či více uzavřených prostorů, přičemž tepelné ztráty do okolí tohoto zařízení činí nejvýše 6 % jmenovitého tepelného výkonu“. Tedy zjednodušeně řečeno, je jedno, jak si svůj výrobek nazve výrobce. Pokud je jeho ztráta sáláním vyšší jak 6 %, již se nejedná o kotel, ale o lokální topidlo. Lokální topidla jsou v Nařízení komise 2015/1185 (ekosedign lokálních topidel) definována následovně: „lokálním topidlem na tuhá paliva“ se rozumí zařízení pro vytápění prostorů, které vydává teplo přímým přenosem tepla, nebo přímým přenosem tepla v kombinaci s ohřevem tekutiny, aby v uzavřeném prostoru, v němž je zařízení umístěno, bylo dosaženo určité úrovně tepelné pohody osob, případně ve spojení s výdejem tepla v jiných prostorech, a které je vybaveno jedním nebo více zdroji tepla, které přeměňují tuhá paliva přímo na teplo“.

Konkrétní případ

Štítek spalovacího zdroje tepla uvedeného v příkladu
Štítek spalovacího zdroje tepla uvedeného v příkladu

Jak jsem slíbil v úvodu, výše popisovaný problém popíši na konkrétním případu, kdy bylo v rámci kotlíkových dotací žádáno o výměnu spalovacího zdroje na pevná paliva, který jeho výrobce označil jako „Kotel na pevná paliva TYP 9106“. Z fotografií bylo zřejmé, že se jedná o zdroj napojený na teplovodní otopnou soustavu umístěný v obytné místnosti, vnějším vzhledem připomínající odhořívací teplovodní kotel. Na webových stránkách výrobce je však uvedeno, že je určen také k přímému ohřevu pokrmů na plotně a vše „vyřešilo“ foto výrobního štítku (viz obrázek). Z něj je patrné, že „kotel“ byl certifikován jako varný spotřebič na pevná paliva s ohřívačem vody podle ČSN EN 12815. Dle norem se tedy nejedná o teplovodní kotel, ale lokální topidlo a jako takový byl i uveden na trh. Z 8 kW celkového jmenovitého výkonu je výrobcem deklarováno 0,5 kW (tedy 6,25 %) jako tepelný tok do prostoru, což jej vylučuje z kategorie kotlů i v případě aplikace ekodesignové definice. Ale především, emise a účinnost zdroje byly ověřovány podle zcela jiné metodiky, než je metodika používaná při certifikaci kotlů podle ČSN EN 303-5. Z pohledu kotlíkových dotací tak nelze ověřit základní podmínku pro udělení dotace, tedy že „…je stávající rodinný dům vytápěn kotlem na pevná paliva nesplňujícím třídu 3, 4 nebo 5 dle ČSN EN 303-5.“ Ostatně z této podmínky jednoznačně vyplývá, že výměna se týká zdrojů uvedených na trh podle ČSN EN 303-5.

 

Hodnotit:  

Datum: 9.10.2018
Autor: Ing. Zdeněk Lyčka   všechny články autora



Sdílet:  ikona Facebook  ikona Twitter  ikona Google+  ikona Linkuj.cz  ikona Vybrali.sme.skTisk Poslat e-mailem Hledat v článcíchDiskuse (žádný příspěvek, přidat nový)


Témata 2018

Slunce v domě on-line

Stav nabití BAT:--- %
Roční soběstačnost:--- %

In-počasí v ČR
Tabulky a výpočty

Partneři - Vytápění

Spolupracujeme

logo Asociace odborných velkoobchodů

Doporučujeme