Optimální návrh měřidla tepla v soustavách vytápění a chlazení
Podmínkou k tomu, aby údaje z měřidla tepla byly s chybami v přípustném tolerančním poli, je správné určení provozních podmínek měřidla a k nim přizpůsobená volba měřidla. A to nejen ve fázi návrhu a instalace měřidla, ale po celou dobu jeho provozu. Základní okrajové podmínky návrhu jsou minimální rozdíl teplot a minimální průtok. Problém je, že tyto podmínky se velmi často mění např. po zateplení budov, po modernizaci otopných soustav jednotlivých bytů, apod. Z pohledu podmínek dodržení přesnosti není rozdíl mezi měřidly pro fakturační účely a měřidly použitými za účelem využití jejich údajů pro optimalizaci provozu vytápěcích nebo chladicích soustav.
© Fotolia.com
Instalace měřidel
Povinnost instalovat měřidla tepla v objektech je v České republice dána několika právními předpisy v závislosti na tom, o jaký typ měření se jedná.
Zákon č. 458/2000 Sb. o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon) stanoví v § 78:
„Povinností dodavatele tepelné energie je dodávku tepelné energie měřit, vyhodnocovat a vyúčtovat odběrateli tepelné energie podle skutečných parametrů teplonosné látky a údajů měřicího zařízení, které na svůj náklad osadí, zapojí, udržuje a pravidelně ověřuje správnost měření v souladu se zvláštním právním předpisem …“
Ve většině případů se bude toto ustanovení týkat měřidel instalovaných tzv. na patě (vstupu) objektu a povinnost instalace a servisu ponese výrobce nebo rozvodce tepla. Mnoho měřidel se instaluje v objektu, obvykle jako součást bytových předávacích stanic, kde slouží k rozúčtování nákladů na vytápění mezi tzv. příjemce služeb (konečné spotřebitele). Povinnost nainstalovat tato měřidla vyplývá z ustanovení Zákona č. 406/2000 Sb. o hospodaření energií, který v § 7, odstavci 4, písmenu g stanoví:
„Stavebník, vlastník budovy nebo společenství vlastníků jednotek jsou dále povinni vybavit, v případě bytových domů a víceúčelových staveb s dodávkou tepla nebo chladu ze soustavy zásobování tepelnou energií nebo s ústředním vytápěním nebo chlazením … každý byt a nebytový prostor přístroji registrujícími dodávku tepelné energie, kterými jsou stanovená měřidla podle zákona o metrologii …“
Detaily pak stanoví prováděcí předpis, kterým je vyhláška č. 194/2007 Sb. Touto vyhláškou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům. Detailní určení povinnosti lze nalézt v § 7a – vybavení přístroji registrujícími dodávku tepelné energie.
K rozúčtování nákladů na vytápění mezi tzv. příjemce služeb lze podle platné legislativy, kromě měřidel tepla, použít i jiné způsoby – například indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění místností otopnými tělesy instalované na každém otopném tělese, které odpovídají ČSN EN 834. Vyhláška č. 194/2007 Sb. připouští dokonce i použití indikátorů instalovaných na odtokové trubce z otopného tělesa nebo použití přístrojů se snímačem teploty vnitřního vzduchu ve vytápěném prostoru a teploty venkovního vzduchu ve dnech vytápění v otopném období s trvalým průběhovým záznamem rozdílů těchto teplot vzduchu za časový interval, kterým je počet dnů v otopném období. Použití takových přístrojů je ovšem v rozporu se Směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2012/27/EU o energetické účinnosti. Ta stanoví (dále je uváděno znění ve smyslu připravované novely této směrnice):
„V budovách s více bytovými jednotkami a ve víceúčelových budovách s ústředním zdrojem vytápění nebo chlazení nebo s dodávkami ze sítě dálkového vytápění a chlazení se nainstalují individuální měřiče spotřeby, aby bylo možné měřit spotřebu tepla nebo chlazení nebo teplé vody u každé ucelené části budovy. Pokud použití individuálních měřičů není technicky proveditelné nebo měření vytápění nebo chlazení v každé ucelené části budovy není nákladově efektivní, použijí se pro měření spotřeby tepla na každém radiátoru individuální indikátory pro rozdělování nákladů na vytápění, pokud dotyčný členský stát neprokáže, že instalace těchto indikátorů by nebyla nákladově efektivní.“
Měřidla tepla se použijí zejména tam, kde vnitřní rozvod tepla pro vytápění a vnitřní rozvod chladu vstupuje a vystupuje z bytu nebo nebytového prostoru v jednom místě. Výhodou měřidel tepla je, že jejich použití je podmíněno metrologickým schválením a jsou pravidelně metrologicky ověřovány. Instalovat je může pouze odborně způsobilá osoba, registrovaná u Českého metrologického institutu. Indikátory se uplatní zejména tam, kde vnitřní rozvod tepla pro vytápění vstupuje a vystupuje z bytu nebo nebytového prostoru ve více místech (jeden byt je zásobován teplem z více stoupaček a jedna stoupačka zásobuje více bytů). Instalace indikátorů musí být prováděna odbornou firmou. Nezbytnou součástí instalace je i tzv. mapování otopných těles a místností.
Typická dispozice otopného systému při použití měřidel tepla – objekt s horizontálními rozvody
Typická dispozice otopného systému při použití indikátorů – objekt s vertikálními rozvody
Postup stanovení optimální dimenze měřidla tepla se bude lišit podle toho, zda se jedná o systém teprve projektovaný nebo systém existující, ve kterém se měřidlo tepla doplňuje nebo nahrazuje měřidlo již osazené.
Stanovení optimální dimenze měřidla
V případě nově projektovaného systému se postupuje podle normy ČSN EN 12831-1 (účinná od 1.3.2018) v těchto krocích:
- Stanovení
- Venkovní teploty
- Průměrné roční venkovní teploty
- Identifikace prostorů
- o vytápěný (na vnitřní teplotu vzduchu dle přílohy č. 1 k vyhlášce č. 194/2007 Sb.)
- o nevytápěný
- Stanovení rozměrových a tepelných vlastností prostorů
- Výpočet
- Tepelných ztrát prostupem
- Tepelných ztrát větráním
- Zátopového výkonu (Pozn.: Většina objektů je vytápěna nepřerušovaně, někdy i bez nočního útlumu. Pak zátopový výkon bude velmi malý. Nedoporučuje se zadávání paušálního čísla, v minulosti třeba 30 %, bez vztahu k realitě. Nerespektování vede ke zbytečnému předimenzování měřidla a jeho provozu v oblasti, kde již může docházet ke snížení přesnosti měření.)
- Výpočet návrhového celkového tepelného výkonu otopné soustavy (prostup + větrání + zátop)
- Návrh vytápěcího systému a volba tepelného spádu
- Výpočet průtokových a teplotních parametrů měřidla
Pracovní rozsah parametrů (stanovené pracovní podmínky) každého měřiče tepla je omezen mezními hodnotami podle ČSN EN 1434-1, článku 5.
- teplotního rozsahu
- rozdílu teplot (ΔT)
- tepelného výkonu
- průtoku qs (nejvyšší průtok – maximální) a qi (nejnižší průtok – minimální)
Pokud se provozní parametry pohybují v oboru pracovního rozsahu, je zajištěno, že chyba měření nepřesáhne meze požadované normou ČSN EN 1434-1 v článku 9 (viz další text). Interval povolených chyb je závislý na třídě přesnosti měřidla. Obvyklá měřidla mají třídu přesnosti 3, méně často třídu přesnosti 2 (měřidla s větším rozsahem pracovních parametrů).
Meze přesnosti
Na meze tepelného výkonu se při návrhu měřidla obvykle nikdy nedostáváme. Meze teplotního rozsahu představují obvykle malý problém zespodu ohraničený zpravidla teplotou 5 °C a shora teplotou 90 °C u průtokoměrů z kompozitních materiálů 130 °C nebo až 150 °C u nerezových, litinových a mosazných průtokoměrů.
Horní mez rozdílu teplot v rámci mezí teplotního rozsahu obvykle nepředstavuje problém. Velkou pozornost je třeba věnovat zbývajícím parametrům – tedy dolní mezi rozdílu teplot (ΔTmin) a skutečnými průtoky teplonosné látky měřidlem.
Dolní meze rozdílu teplot
Výrobci měřidel uvádí ve svých materiálech obvykle dvě hodnoty pro indikaci ΔT:
- Dolní mez rozdílu teplot (ΔTmin). Prakticky všechny v ČR dostupná měřidla mají parametr na hodnotě ΔTmin = 3 K. Pod touto mezí není zaručeno, že měřidlo bude pracovat, aniž by došlo k překročení největší dovolené chyby.
- Startovací rozdíl teplot (ΔTstart). Tento parametr není definován žádnou technickou normou, ale výrobci jej (různě pojmenovaný) obvykle uvádějí jako hodnotu, od které měřidlo „nějak“ měří – byť s nedefinovanou metrologickou chybou. Pokud se měřidlo nachází v oblasti mezi nulovým rozdílem teplot a startovacím rozdílem teplot 0 < ΔT < ΔTstart, pak měřidlo počítá s ΔT = 0 K, tedy s nulovým teplotním rozdílem.
Z výše uvedeného je patrné, že projektant a provozovatel by měli optimálně zajistit, aby byla splněna podmínka ΔT > ΔTmin > ΔTstart, tj. aby měřidlo pracovalo v požadovaném intervalu pracovního rozsahu rozdílu teplot ΔT. To lze zajistit například systémem MaR, získávajícím informace o aktuálním ΔT prostřednictvím datového rozhraní měřiče (obvykle sběrnice a protokol M-Bus). Je-li ΔT příliš nízké, pak odpovídající reakcí může být například ve vytápění snížení otáček oběhového čerpadla, a tedy průtoku, se kterým souvisí snížení teploty zpátečky a zvětšení rozdílu teplot. Nicméně prováděná opatření nesmí nijak narušit požadované množství tepla, které musí v dané situaci otopná soustava zajistit.
Meze průtoků
Při dimenzování měřidla tepla z hlediska průtoku rozlišujeme čtyři různé průtoky:
- Jmenovitý (též označovaný jako trvalý, stálý, nominální) průtok qp. Je to nejvyšší průtok, při kterém může měřič pracovat nepřetržitě za dodržení požadované metrologické chyby.
- Horní mez průtoku (též označovaná jako maximální nebo přetěžovací průtok) qs. Je to nejvyšší průtok, při kterém může měřič pracovat po omezenou dobu (méně než 1 hodina/den nebo méně než 200 hodina/rok) za dodržení požadované metrologické chyby.
- Dolní mez průtoku (též označovaná jako minimální průtok) qi. Je to nejmenší průtok, při kterém může měřič pracovat za dodržení požadované metrologické chyby.
- Rozběhový průtok qstart. Tento parametr není definován žádnou technickou normou, ale výrobci jej obvykle uvádějí jako hodnotu, od které měřidlo „nějak“ měří – byť s nedefinovanou metrologickou chybou.
Horní mez průtoku je, u nyní obvykle dodávaných měřidel, dvojnásobkem jmenovitého průtoku. Není to však pravidlem! Tento poměr je dán víceméně historicky z dob, kdy většina průtokoměrů byla mechanických a bylo nutné sledovat větší opotřebení ložisek lopatkového kola průtokoměru při vyšších průtocích, tedy při vyšších otáčkách. U moderních ultrazvukových průtokoměrů (bez pohyblivých částí) autor tohoto článku předpokládá, že dlouhodobý provoz průtokoměrné části měřidla tepla při průtocích nad qp a pod qs by neměl mít výrazný vliv na životnost průtokoměrné části měřiče za předpokladu použití obvyklé teplonosné látky, bez abrazivních přísad.
Soustava pak musí být navržena tak, aby reálný průtok měřičem tepla nikdy nepřekročil horní mez průtoku qs a (pokud možno) nikdy nebyl nižší než dolní mez průtoku qi. V ideálním případě by se měl pohybovat na úrovni jmenovitého průtoku qp. K dodržení těchto podmínek může výrazně pomoci systém MaR, získávající informace o aktuálním průtoku měřičem prostřednictvím datového rozhraní měřiče.
Nepodkročení dolní meze průtoku qi může představovat problém zejména v těch případech, kdy je za měřičem instalováno pouze několik otopných malých těles, kdy každé z nich je navíc osazeno uzavíratelnou regulační armaturou. Typicky se tento problém objevuje u bytových předávacích stanic a malometrážních bytů a při vyšších venkovních teplotách (jaro, podzim). Poměr qp / qi bývá u obvyklých ultrazvukových měřičů 100:1 (zřídka až 250:1). Nejmenší měřiče dostupné na trhu mají qp = 0,6 m3/hodina (obvykle v dimenzi DN15 a stavební délce 110 mm). Dolní mez průtoku pak vychází qi = 6 l/hodina a v praxi jí může být dosaženo. Pokud projektant zvolí měřič tepla s mechanickým jednovtokovým průtokoměrem instalovaným ve svislé poloze a záměrně jej „pro jistotu“ předimenzuje na qp = 2,5 m3/hod., pak se bude dolní mez průtoku qi pro měření s přípustnou chybou pohybovat kolem hodnoty 50 l/hodina. Tento průtok může odpovídat dodávce tepla s výkonem kolem 1 kW. Zejména v zateplených nebo nově stavěných bytových objektech s byty s tepelnou ztrátou i pod 4 kW proto bude reálný průtok měřidlem s velkou pravděpodobností po velkou část roku pod hodnotou dolní meze průtoku. Chyba měření může v takovém případě dosahovat desítky procent do mínusových hodnot. Tato chyba se tedy může i velmi negativně promítnout do rozúčtování nákladů za odebrané teplo, zejména při uplatnění matematických korekcí následkem větší odchylky od průměru v daném objektu, než připouští prováděcí vyhláška (limit bez korekce je 80 až 200 %).
Velkým problémem je určení správné dimenze měřiče tepla u rekonstrukcí. V období před rokem 2000 byla energetická náročnost objektů okolo 1 GJ/(m3‧rok). V současné době (v důsledku snížení energetické náročnosti budov po jejich revitalizaci a zvýšenou motivací uživatelů k úsporám tepla) je to přibližně čtvrtina této hodnoty. Pokud se nezměnil charakter užívání objektu, pak dříve navržené měřiče, na patách bytových domů, jsou obvykle o jednu až dvě dimenze vyšší, než odpovídá optimálnímu návrhu za nového stavu. U průmyslových objektů bývá rozdíl často i mnohem vyšší. Proto by každá větší změna tepelně technických vlastností budovy měla být nerozlučně spojena i s ověřením, zda stávající měřidlo pracuje v mezích požadovaných pro jeho přesnost.
Určení dimenze – praktický postup
Určení správné dimenze měřiče může být obtížné. Pomoci může logovací systém, který je v mnoha měřičích implementován. Správné nastavení obvykle předpokládá součinnost s technickou podporou dodavatele měřiče. Další cestou může být analýza dat, které jsou k dispozici u měřičů, připojených na systém MaR nebo systém dálkových odečtů.
V žádném případě nesmí projektant (montážní firma) vycházet jen z dimenze potrubí, kde je měřič instalován!
Pokud by se tak stalo, pak by došlo buďto k razantnímu snížení průtoku – v některých obdobích roku často až pod hranici dolní meze průtoku qi (minimálního průtoku) nebo (při zachování průtoků) k razantnímu poklesu ΔT pod dolní mez rozdílu teplot (ΔTmin). V obou případech by tak měřidlo pracovalo mimo oblast, kde jsou dodrženy požadované metrologické chyby.
Přehled základních parametrů
Tabulka 1 ukazuje obvyklé mechanické rozměry průtokoměrných částí měřidel tepla. Jedná se o rozměry doporučené nebo často používané. Mnoho výrobců vyrábí i měřiče tepla s průtokoměry odlišných rozměrů. Komplexnější přehled lze najít v ČSN EN 1434-2, tabulka č. 3. V technické praxi se běžně používá označení dimenze průtokoměru (a to i průtokoměru se závitovým připojením) podle vnitřní světlosti, která odpovídá velikosti přírubového spoje průtokoměru se shodnou světlostí. Místo qp se často používá označení Qn. Písmeno „B“ v označení závitu označuje trubkový (válcový) závit.
Pokud je tedy například předepsán průtokoměr Qn = 0,6 m3/h, DN 15, l = 110 mm se závitovým připojením, pak se tímto značením myslí měřič tepla qp = 0,6 m3/h, připojovacím závitem G ¾ B a stavební délkou 110 mm.
| Jmenovitý průtok qp [m3/hod.] | Stavební délka průtokoměru [mm] | Vnější závit na průtokoměru | Přírubový spoj DN |
|---|---|---|---|
| 0,6 | 110 | G ¾ B | 15 |
| 1,5 | 110 nebo 165 | G ¾ B | 15 |
| 2,5 | 130 nebo 190 | G 1 B | 20 |
| 3,5 | 260 | G 1¼ B | 25 |
| 6 | 260 | G 1½ B | 32 |
| 10 | 300 | G 2 B | 40 |
| 15 | 300 | 50 | |
| 25 | 300 | 65 | |
| 40 | 350 | 80 | |
| 60 | 350 | 100 | |
| 100 | 350 | 125 | |
| 150 | 500 | 200 | |
| 250 | 500 | 250 |
Zkušenosti – doporučení
Při návrhu měřidla tepla by měl projektant zohlednit i další vlastnosti měřidel a požadavky na jejich instalaci:
- Z historických důvodů jsou standardně osazovány průtokoměrné části měřidel tepla na vratném potrubí (= na „studenější trubce“ při měření dodaného tepla). Pokud tomu nebrání prostorové dispozice, pak je dobré tento úzus respektovat – je dobré osadit měřidlo tam, kde bude nejméně teplotně namáháno a bude vykazovat vyšší dlouhodobou stabilitu parametrů. Nastavení měřidla pro instalaci v přívodu/zpátečky od výrobce (nebo uživatelsky před prvním použitím) musí být bezpodmínečně dodrženo, protože toto nastavení říká měřidlu, z kterého teploměru se použije údaj pro přepočet objemu teplonosného média na hmotnost (průtokoměry měří rychlost proudění/objem – pro kalorimetrický výpočet je třeba znát hmotnost).
- Uklidňující délky před/za měřidlem. Uklidňující délky nejsou u moderních měřidel (často např. až do dimenze DN 40) obvykle vyžadovány. Pokud je to však jen trochu možné, je vhodné uklidňující délky před i za průtokoměrem vytvořit v maximální možné délce (dříve bylo vyžadováno nebo doporučováno 5 DN před průtokoměrem a 3 DN za průtokoměrem).
- Volba napájení. Většina měřidel tepla v ČR pracuje s bateriovým napájením (důsledek překotného osazování měřidel tepla po roce 1989). Žádný měřič nepracuje zcela kontinuálně, ale měří teploty i průtok a integruje hodnotu energie v časových intervalech. Tento interval bývá závislý na typu napájení. Nejkratší je v případě síťového napájení, výrazně delší v případě bateriového napájení. Často jeho délka závisí i na velikosti použité baterie (malá baterie = delší interval, velká baterie = kratší interval). Některá měřidla používají adaptivní měřící cyklus – časový interval se adaptivně přizpůsobuje dynamice změn průtoku a teplot. Většinou se časový interval pohybuje od 0,1 s do 25 s. Pokud dochází ke změně parametrů teplonosné látky v soustavě častěji, než je délka měřícího cyklu, může to vést k podstatnému nárůstu chyby měření! Obvykle se s tímto problémem setkáváme u tzv. rychloohřevů při přípravě teplé vody (PWH), kde je v systému ohřevu zařazen pouze deskový výměník bez akumulačního zásobníku. Pak je nutné zvolit měřidlo schopné pracovat s velmi krátkým intervalem měření, aby byl bez větší chyby zachycen jak velmi rychlý nárůst průtoku tepla, tak i jeho pokles.
- Snímače teploty (teploměry) se připojují ke kalorimetrickému počítadlu buďto 2vodičově nebo 4vodičově. 4vidičové připojení zaručuje větší přesnost měření teploty, a proto by mělo být preferováno u měřidel v dimenzích DN 80 a vyšších. Kompaktní a hybridní měřidla tepla umožnují obvykle pouze 2vodičové připojení teploměrů. Je-li to možné, měl by být u měřidel tepla malých dimenzí (DN 15 a DN 20), preferován ponorný způsob montáže teploměrů v potrubí (bez jímek). Jímky by měly být používány pouze u měřidel větších dimenzí. Oba teploměry by měly být instalovány identicky (buďto oba ponorně nebo oba v jímce).
- Velmi často se lze setkat (typicky v obchodních centrech), že měřidlo je instalováno pod stropem obchodní jednotky 5 metrů nad zemí a pod ním je umístěn nerozebíratelný podhled bez průlezu. Při takovém umístění je téměř nemožné měřidlo vizuálně odečíst a zcela nemožné v periodě 4 let demontovat a vyjmout z potrubí pro periodické metrologické ověření bez toho, že by došlo ke znehodnocení zboží v obchodní jednotce. Přestože norma ČSN EN 1434-6 nepředepisuje přístupnost měřidla, měly by být dodrženy požadavky obdobné „vodoměrné“ normy ČSN EN ISO 4064-5, tedy že:
- Měřidlo musí být přístupné pro čtení (bez použití zrcadla nebo např. žebříku), instalaci, údržbu, vyjmutí a demontáž.
- U měřidel, jejichž hmotnost přesahuje 25 kg, musí být snadný přístup k místu instalace umožňující přinesení nebo odnesení měřidla z pracovní polohy a odpovídající prostor okolo pracovní polohy pro instalaci zdvíhacího zařízení.
- Místo instalace měřidla by mělo mít odpovídající osvětlení a podlaha pod ním má být rovná, pevná s neklouzavým povrchem a bez překážek.
- Mnoho výrobců vyrábí měřidla tepla v provedení
- Pouze pro měření tepla
- Pro kombinované měření tepla a chladu. Rozlišení, zda se jedná o teplo (dodané teplo) nebo o chlad (odebrané teplo) rozliší měřič podle toho, zda je rozdíl teplot ΔT kladný nebo záporný. Pro záporný ΔT je aktivován příslušný tarifní registr a měřidlo zobrazuje na displeji zvlášť hodnotu energie pro teplo a zvlášť hodnotu energie pro chlad. Je-li měřidlo použito jako měřidlo chladu, pak je teplota protékajícího média nižší než teplota okolí. To má za následek, že v měřidle (a na měřidle) může docházet ke kondenzaci vlhkosti a vzniku vodních kapek. Proto měřidla určená k chladu (tepla/chladu) mívají odlišné provedení (s kvalitnější vnitřní elektrickou izolací). Někteří výrobci navíc požadují, aby při měření chladu nebylo kalorimetrické počítadlo nasazeno na průtokoměrné části.
- Je-li použito měřidlo v provedení teplo/chlad a osazeno pouze na okruhu chlazení a konfigurováno pro osazení ve vratném potrubí (pro vytápění to znamená na „studenější trubce“), pak může být pro měření chladu osazeno
- ve vratném potrubí (= v případě chlazení tedy v „teplejší trubce“) a hodnota energie bude narůstat pouze v registru chladu, neboť bude ΔT < 0.
- druhou možností je tako použitý měřič konfigurovaný pro osazení ve vratném potrubí osadit do přívodu (= v případě chlazení tedy ve „studenější trubce“) a hodnota energie bude narůstat pouze v registru tepla, neboť bude ΔT > 0. Tento způsob osazení můžeme chápat tak, že zdrojem tepla je ochlazovaná místnost a spotřebičem „teplárna“.
Závěr
Cílem nasazení měření dodávky tepla nebo chladu je možnost tuto energii odběrateli s přípustnou chybou vyfakturovat. Proto je nutné při výběru měřidla a jeho instalaci dodržet zásady uvedené v článku. Se zvyšováním komunikačních schopností měřidel a jejich spolupráce s řídicími systémy se stále více měřidel tepelné energie používá i pro optimalizaci řízení různých procesů. Například ve vytápění lze ze změn odběru tepla odvozovat posuny otopných křivek, a tedy provozních teplot zdroje tepla (kondenzační kotel, tepelné čerpadlo, předávací stanice, …) a z části tak ovlivňovat i jejich energetickou efektivitu, lze měnit požadavky na oběhová čerpadla, zajistit nepřekročení sjednaných odběrových maxim aj., a tím maximalizovat využití potenciálu úspor. I v „nefakturačních“ případech však musí být měřidlo optimálně navrženo, neboť jinak nebude poskytovat dostatečně přesné údaje.
As a condition for the data from the heat meter to be within the permissible tolerance field, it is correct to determine the operating conditions of the gauge and to adapt the gauge selection. Not only at the stage of designing and installing the meter, but throughout its operation. One of the critical parameters is the minimum temperature difference and the minimum flow, which changes very often after insulation of the buildings, after the modernization of the heating systems of individual apartments. In terms of accuracy, there is no difference between bills for billing purposes and gauges used to use their data to optimize the operation of heating or cooling systems.
