Pravidla pro rozúčtování nákladů na teplo pro vytápění – novela vyhlášky č. 372/2001 Sb.
Vyhlášku č. 372/2001 Sb. vydalo Ministerstvo pro místní rozvoj, aby v návaznosti na ustanovení energetického zákona stanovilo pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele. V současné době se připravuje úprava těchto pravidel, v loňském roce proběhlo připomínkové řízení k návrhu změn a podle informace na portálu MPO se předpokládá, že novela vejde v účinnost k 1. 1. 2014.
„Vyhláška obsahuje závazná pravidla k oceňování míry kvality a kvantity čerpaných služeb tepelné energie v zúčtovací jednotce mezi konečné spotřebitele. Vedle pravidel pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody stanoví vyhláška rovněž obsahové náležitosti rozúčtování, postup při podání reklamace vyúčtování konečným spotřebitelem a lhůty, v rámci kterých musí být tento postup uskutečněn. Znění vyhlášky bylo formulováno na základě odborného poznání a vzhledem ke skutečnostem, které se osvědčily v praxi. Po dobu existence této vyhlášky, která již je v platnosti jedenáctým rokem, se postupně objevovaly náměty na úpravu některých ustanovení vyhlášky směřující ke „spravedlivějšímu“ rozdělení nákladů v zúčtovací jednotce mezi konečné spotřebitele, a to zejména s ohledem na kvalitativní vlastnosti užívaného prostoru a zejména s ohledem na chování jednotlivých konečných spotřebitelů.“
Tento text je součástí Odůvodnění vydaného v rámci přípravy novely vyhlášky č. 372/2001 Sb. Ministerští úředníci, jak je zde uvedeno, si dali za cíl stanovit spravedlivější rozdělení nákladů na tepelnou energii, což se v oblasti vytápění projevilo především v následujících bodech. Jednak ve snížení základní složky ze současných 40–50 % na 30–50 % ve prospěch spotřební složky, což posiluje význam poměrového měření tepelné energie, jednak ve změně limitů pro povolené odchylky od průměrné hodnoty spotřeby tepla, které se mění z původních −40 % na −20 % u spodní hranice a horní hranice +40 % se zcela ruší. V praxi by to znamenalo, že při podkročení spodní hranice se upraví hodnota nákladů na vytápění na 1 m2 započitatelné plochy na 80 % průměrné hodnoty za zúčtovací jednotku. Pro horní hranici již není limit stanoven, takže veškerou „nadprůměrnou“ spotřebu bude konečný spotřebitel hradit v plné výši.
Vzhledem k tomu, že tato vyhláška se bezprostředně dotýká všech obyvatel žijících v objektech napojených na jeden společný zdroj tepla s jedním společným měřením nebo stanovením spotřeby tepelné energie, což jsou téměř všechny bytové domy v republice, dočkal se připravený návrh změn oprávněné pozornosti ze strany obyvatel a řada z nich využila možnosti se k návrhu vyjádřit. Připomínky se objevily v různých diskusních fórech a kromě různorodosti názorů na navržené úpravy vyhlášky stojí za pozornost i postřehy z praktického provozování jednotlivých objektů, které svědčí o tom, že obyvatelé domů ve valné většině neznají závazné podmínky stanovené pro provozování společných otopných soustav v bytových domech (vyhláška 194/2007 Sb., kterou se stanovují pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody) a soustavným porušováním těchto podmínky nejen spoluvytvářejí nespravedlnosti při rozúčtování nákladů na teplo, ale často eliminují příznivé dopady opatření provedených s cílem snížit energetickou náročnost. Vlastníci domů proti této praxi nic nedělají a omlouvají chování svých nájemníků nebo spoluvlastníků argumenty, které jsou z laického pohledu lidsky pochopitelné, ale s ohledem na důsledky z nich vyplývající naprosto nepřijatelné. A veřejná správa, místo toho, aby zajistila dodržování svých závazných nařízení, vymýšlí za účelem dosažení „spravedlnosti“ nová nařízení, která bez jiných, zcela opomíjených změn, beztak spravedlivá nebudou, protože žádná legislativa nemůže postihnout fyzikální podstatu sdílení tepla mezi tepelným zdrojem, otopnou soustavou, vytápěným prostředím a jeho vnějším i vnitřním okolím. Ale pojďme se na celou záležitost podívat bod po bodu.
Vyhláška 194/2007 Sb.
ze dne 17. července 2007, kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, měrné ukazatele spotřeby tepelné energie pro vytápění a pro přípravu teplé vody a požadavky na vybavení vnitřních tepelných zařízení budov přístroji regulujícími dodávku tepelné energie konečným spotřebitelům.
Tuto vyhlášku doporučuji k přečtení všem, kteří ji neznají a bydlí v bytovém domě se společnou otopnou soustavou, případně jsou vlastníky takového objektu. A rovněž těm, kteří zmíněným vlastníkům a nájemníkům bytových domů doporučují, prodávají nebo montují regulační prvky zajišťující tzv. denní útlum teploty za účelem energetických úspor.
Ve vyhlášce 194/2007 Sb. je v §2 v odstavci (6) uvedeno: „V průběhu otopného období jsou byty v době od 6:00 do 22:00 hodin a ostatní prostory v době jejich provozu vytápěny tak, aby dosažené průměrné teploty vnitřního vzduchu zajišťovaly výpočtové teploty vnitřního vzduchu stanovené projektem budovy.“ Zbytek dne řeší odstavec (9) stejného paragrafu: „V době od 22:00 do 6:00 hodin se vytápění obytných místností a v neprovozní době ostatních vytápěných prostor podle potřeby omezí nebo krátkodobě přeruší do té míry, aby byly dodrženy požadavky jejich teplotního útlumu zajišťujícího tepelnou stabilitu místností.“ Z uvedeného textu jednoznačně vyplývá, že vnitřní teplotu, na kterou je objekt vytápěn, určuje pouze a jedině projekt budovy, nikoliv jeho vlastník, či uživatelé! Těm, kterým by projektovaná výpočtová teplota připadala nízká, je určen §3, ve kterém se připouští zvýšení vnitřní teploty při shodě alespoň dvou třetin nájemníků, konečných uživatelů nebo vlastníků, a to o 2 °C, ale pozor, pouze v celém objektu najednou, nikoliv v jednotlivých částech! O jakékoliv možnosti snižování vnitřních teplot během dne ani slovo.
Na tomto místě si nejeden obyvatel řekne, proč by si nemohl určovat vnitřní teplotu svého bytu podle individuálních potřeb. Vysvětlení je jednoduché. Bytové domy se společnou otopnou soustavou byly vyprojektovány na jednotnou vnitřní teplotu a na teplotní individualizaci nejsou technicky připraveny. Za prvé, dělicí konstrukce mezi jednotlivými byty nemají takové technické parametry, aby zabránily migraci tepla mezi sousedními byty v případě, že tyto nejsou vytápěny na shodnou teplotu. Za druhé, regulační prvky otopné soustavy, přestože jsme ze všech stran neustále mylně přesvědčováni o opaku, nejsou určeny k uživatelským změnám vnitřní teploty, ale k zajištění úsporného provozu soustavy. Za třetí, otopná tělesa v jednotlivých bytech sdílejí společné stoupačky a každý nestandardní zásah do systému (a tím je i úplné uzavření, nebo úplné otevření ventilu na radiátoru s cílem měnit vnitřní teplotu) se negativně projevuje na fungování otopné soustavy v dalších bytových jednotkách. Proto v objektech hromadného bydlení není možné účelově měnit teplotu v jednotlivých bytech. Pokud přesto, v rozporu s vyhláškou 194/2007 Sb., obyvatelé domu do topného systému neustále zasahují, plodí to nutně nespravedlnosti ve vyúčtování tepla.
Pro ilustraci, jaké důsledky má nestandardní uživatelské chování, jsem vytvořil zjednodušený model domu, ve kterém je jedna bytová jednotka, na rozdíl od ostatních jednotek, provozována v rozporu s vyhláškou 194/2007 Sb. Porovnáním této jednotky a jednotek sousedních, které jsou co do velikosti a polohy v domě identické, získáme představu, jak se jednotlivé fakturační jednotky vzájemně ovlivněné prostřednictvím prostupu tepla skrz dělicí konstrukce chovají.
Model domu
Čtyřpodlažní podsklepený panelový dům o 24 bytových jednotkách z konce šedesátých let, v nedávné minulosti kompletně zateplený. Všechny byty v domě jsou stejně velké, sledované bytové jednotky se nacházejí ve střední části domu, od sebe navzájem jsou odděleny buďto vnitřními stěnami nebo stropní konstrukcí. Parametry stavebních konstrukcí jsou převzaty z projektové dokumentace. Vnitřní výpočtová teplota je 20 °C a průměrná vnější teplota v otopném období je 2,7 °C, vliv tepelných zisků není zohledněn.
Obr. č. 1 – výchozí stav
Nestandardně provozovaný byt 10 přímo sousedí se schodišťovým prostorem (N2) a se čtyřmi byty. Dva (9 a 11) jsou na stejném podlaží, třetí (4) je o patro níž a čtvrtý (16) o patro výš. Na stejném podlaží jsou ještě tři další byty (7, 8 a 12) a jeden schodišťový prostor (N1), se kterými ale byt 10 nesousedí. Tepelná ztráta bytu 10 tvoří 3,3 % celkové ztráty objektu.
Programem jsou provedeny výpočty průměrných vnitřních teplot během otopného období a následně průměrné tepelné ztráty bytových a nebytových jednotek. Do výpočtu vstupují stovky tepelných toků mezi jednotlivými byty, nevytápěnými prostory, zemním podložím a vnějším prostředím (celkem 37 různých objektů). Výpočet probíhá tak dlouho, dokud se nevytvoří ustálený stav, během kterého již nedochází k žádným přestupům tepla mezi sousedícími objekty.
Příklady výpočtu
1. Prázdný byt. Může se stát, že byt zůstane po celou otopnou sezónu neobydlený a majitel z důvodu minimalizace nákladů na provoz zcela uzavře všechna otopná tělesa.
Obr. č. 2 – prázdný byt 10
Výsledkem je snížení průměrné vnitřní teploty v bytě 10 na 16,6 °C a ve schodišťovém prostoru N2 na 15,0 °C. Správná teplota ve schodišťovém prostoru N2 je přitom 15,7 °C, z čehož plyne, že byt 10 vysává teplo nejen z bytů, se kterými přímo sousedí, ale prostřednictvím prostoru N2 i z bytů, se kterými sdílí společný schodišťový prostor. Průměrná vnitřní teplota sousedních bytů klesne až na 18,8 °C, protože správně seřízená otopná soustava v případě, když ji nepomohou dodatečné tepelné zisky, nemůže zvýšené tepelné ztráty pokrýt. Pokud by se mělo dosáhnout projektované teploty, spotřeba bytu 9, se kterým byt 10 sdílí mezibytovou příčku, by musela vzrůst o 37 %, spotřeba bytu 16 ležícího nad bytem 10 dokonce o 47 %. Naproti tomu tepelné ztráty bytu 10 zcela pokrývají zisky z okolních bytů, čímž potřeba tepla z otopné soustavy klesla na nulu, a to při vnitřní teplotě 16,6 °C! Na celkové ztrátě objektu se tento stav projevil poklesem o 3,3 %.
2. Byt s průměrnou vnitřní teplotou nižší o 1,5 °C. Můžete namítnout, že neznáte nikoho, kdo by si takto dobrovolně snížil životní standard, ale vezměte v úvahu, že se jedná o průměrnou teplotu, takže pokud rodina tráví denně 10 hodin mimo byt, na 2 týdny odjede na dovolenou na hory, a pokaždé při své nepřítomnosti sníží zavřením radiátorů vnitřní teplotu o 3 °C, potom se v žádném případě nejedná o nereálný případ.
Obr. č. 3 – byt 10 s teplotou nižší o 1,5 °C
Snížením průměrné vnitřní teploty na 18,5 °C klesly průměrné tepelné ztráty bytu 10 na 56 % ztrát původních. Snížení teploty v jednotce má stejně jako v předchozím případě vliv na teplotu v sousedním schodišťovém prostoru. Ta v tomto případě klesla o 0,3 °C, takže vliv na spotřebu bytů umístěných na tomto schodišti a nesousedících s bytem 10 bude o něco menší než v předchozím případu. Snížení vnitřní teploty v bytě 10 ale stále výrazně pocítí byt 9 (pokles teploty na 19,6 °C, anebo nárůst spotřeby o 16 %) a byty, které od bytu 10 odděluje strop, resp. podlaha (u bytu 16 pokles teploty na 19,5 °C, anebo nárůst spotřeby o 21 %). Celková ztráta objektu klesla pouze o 1,4 %.
3. Byt s nadměrnými ztrátami větráním. Tento případ jsem zaregistroval na jednom blogu, kde rozhořčený pisatel uváděl případ souseda, který má celou zimu pootevřené okno, aby u něj mohl sedět a kouřit, a ostatní obyvatelé mu na tuto kratochvíli v důsledku modelu rozúčtování nákladů na teplo přispívají.
Obr.č.4 – byt 10 s nadměrným větráním
V bytě 10 jsem zvýšil průměrnou výměnu vzduchu z původních 0,5 hod−1 na 1,0 hod−1, tepelné ztráty větráním tak vzrostly o 100 %. Průměrná tepelná ztráta bytu 10 by se za předpokladu, že otopná soustava dodá chybějící teplo, zvýšila o 48 %, což je ale prakticky vyloučené, protože dokonce i při čtyřnásobném zvýšení průtoku vzroste výkon tělesa jen cca o 15 %. Nadměrné větrání bytu 10 se tedy projeví poklesem teploty v bytě 10 až na 18,9 °C. V důsledku toho rostou rovněž ztráty ostatních sousedících bytů (u bytu 9 o 12 %, u bytu 16 o 16 %). Průměrná teplota v sousedících bytech bude až 0,4 °C pod projektovanou teplotou, celková ztráta objektu se v tomto případě prakticky nezmění.
4. Byt s průměrnou vnitřní teplotou vyšší o 2 °C. Tento případ nastává také velice často, a to tehdy, když si majitel bytu rád přitopí.
Obr. č. 5 – byt 10 s teplotou vyšší o 2 °C
Pokud se v bytě 10 zvýší průměrná vnitřní teplota na 22 °C, projeví se tento nárůst i zvýšením teploty ve schodišťovém prostoru, a to o 0,4 °C. Na byty umístěné na tomto schodišti a nesousedící s bytem 10 to nebude mít zásadní vliv, zato byty s č. 10 přímo sousedící na tomto nárůstu mohou pěkně vydělat, ale pouze za předpokladu, že je v objektu správně seřízená otopná soustava a na tělesech funkční a správně nastavené termoregulační hlavice, aby mohly na toto zvýšení teploty adekvátně zareagovat. Pokud ano, potom hlavice zareagují na teplo přicházející z bytu 10 odpovídajícím snížením dodávky tepla, čímž udrží teplotu v bytech na výpočtové teplotě a získané teplo tak přetaví ve vlastní úsporu. Zatímco bytu 10 se zvýší tepelné ztráty o 59 %, sousední byt 9 může uspořit 22 % a byt 16 dokonce 28 %. Pokud ale otopná soustava nebude správně seřízena, potom k žádné úspoře nedojde, byty budou přetápěny a celkové ztráty objektu, potažmo jeho spotřeba tepla, vzrostou o 1,9 %, což se projeví ve vyúčtování u všech bytových jednotek.
Uvedenými příklady jsem chtěl ukázat, jak hodně jsou panelové domy citlivé na pokusy o individuální nastavování vnitřní teploty jednotlivými nájemníky/spoluvlastníky. Dělicí konstrukce bytových domů nepředstavují pro přechod tepla z teplejších prostor do chladnějších zásadní překážku, nemůžeme se v nich proto chovat stejně jako v samostatně stojícím rodinném domku s jednou bytovou jednotkou. Na příkladech je mimo jiné vidět, jak snadno se přenese problém z jednoho bytu na druhý. Místo toho, aby se váš „netopící“ soused zodpovídal z porušování pravidel pro vytápění, může se stát, že to budete vy, kdo dostane nálepku plýtvače, a ostatní partaje nabudou přesvědčení, že na vás musí přispívat. A tento paradox nemůže vyřešit ani žádná z navržených úprav vyhlášky 372/2001 Sb., ani další nesystémové opatření, kterým je zvyšování odporu vnitřních konstrukcí. Lepší tepelnou izolací sice snížíme přestup tepla, ale problém nezmizí, pouze se projeví jinak. V nedostatečně vytápěných bytech nastane ještě výraznější pokles teploty a nízká teplota v kombinaci s vysokou vlhkostí, jak všichni dobře víme, je ideálním prostředím pro vznik plísní. Nevyhneme se tak riziku devastace bytového fondu vlhkostí a plísněmi, a samozřejmě i obrovskému zdravotnímu riziku, takže v konečném výsledku jsme si nepolepšili, spíš naopak. Nesnažme se proto řešit důsledky, ale příčiny problému. Stačí dodržovat ustanovení §2 vyhlášky 194/2007 Sb., to znamená dodržovat parametry, na které byla otopná soustava navržena, automaticky tím ubudou i nespravedlnosti při rozúčtování nákladů na dodávku tepla.
Vlastník budovy nebo společenství vlastníků jednotek
Pokud jsem měl možnost hovořit se zástupci vlastníků bytových domů, kladl jsem jim vždy dvě otázky. V jakém stavu mají otopnou soustavu (zda reálný stav odpovídá projektové dokumentaci, jakými regulačními prvky je vybavena, jak byla seřízena) a jaké mají zkušenosti s „provozováním“ otopné soustavy ze strany nájemníků, či spoluvlastníků. Praxe je všude stejná. „Projektovou dokumentaci jsme nikdy neviděli (možná ji mají ještě někde na bytovém družstvu, ale kdo ví, spíš asi ne), nicméně někdo si už snad měnil radiátory za hezčí, deskové; termostatické hlavice se buďto před lety instalovaly hromadně, ale na základě čeho, to netušíme, anebo si je někteří nechali nainstalovat na vlastní náklady a ostatní je nemají; a po zateplení nám snad něco dělali ve sklepě, ale co, to nám neřekli, stálo to asi 30 tisíc.“ Na doplňující otázku, jestli po provedení úsporných opatření ušetřili náklady na vytápění, reagují neurčitě, nemají totiž žádné objektivní porovnání spotřeby před a po zateplení. A co se obyvatel domu týče, ti se domnívají, že je jejich nezpochybnitelným právem mít v bytech teplotu klidně 28 °C (mají to napsané na hlavici, tak v čem je problém?) a jindy zase mít radiátory úplně vypnuté, podle toho, co se jim zrovna hodí. Na námitku, že vnitřní teploty jsou stanoveny v právním předpisu a jsou tudíž závazné, reagují argumentem, že někdo je zvyklý na teplotu o pár stupňů vyšší, jinému zase vyhovuje teplota o pár stupňů nižší a v „nějakých normových“ podmínkách by většina obyvatel žít nemohla. Vedle toho ale zřetelně vnímají, že v jednom domě jsou běžně různě vysoké úhrady za dodávky tepla, a všichni téměř bez výjimky volají po spravedlivějším rozúčtování nákladů. Jedni, kteří mají spotřebu vysokou, aniž by doma měli bůhví jak velké teplo, chtějí opatření zamezující tepelnému parazitování. Druzí, kteří se nechávají vytápět svými sousedy, hovoří o tom, že každý má platit, co spotřebuje. Zaštiťují se při tom údajným úsporným chováním a své „dárce proti své vůli“ označují za plýtvače.
Nějaké funkční páky na dodržování projektované vnitřní teploty zodpovědní zástupci vlastníků nevidí. Vždyť lidé se chovají přesně podle „ověřených rad, jak ušetřit“ publikovaných v masmédiích. Ve skutečnosti je to hra na Černého Petra. Lidé dělají všechno pro to, aby měli co nejméně dílků na poměrových měřidlech. Přitom se dá říct, že o co méně v daný okamžik spotřebuje jeden byt, o to více spotřebují jeho sousedé, a za čas si to zase vrátí. A tak pořád dokola. Celková spotřeba domu zůstává plus/minus stále stejná, ale proč si nezahrát, když k tomu máme takovou příležitost, a možná nakonec i něco vyhrajeme = zaplatíme za teplo méně. Anebo více, bude-li soused šikovnější.
Přitom je prokázané, že nainstalované termostatické ventily s hlavicemi zdaleka nenaplnily očekávání z pohledu úspor, které se od nich očekávaly, a není to tím, že by očekávání byla nereálná. Chyba je v tom, že instalace těchto nezbytných regulačních prvků probíhala bez patřičného výpočtu otopné soustavy (ta osazená TRV se chová úplně jinak než ta původní bez TRV) a neuváženými prohlášeními se mezi laiky zakořenil mýtus, že TRV jsou montovány proto, aby si lidé mohli měnit vnitřní teplotu podle svých potřeb, což je naprostý nesmysl, ale stokrát opakovaná lež se stala pravdou…
Řešením je vrátit se v domě a v čase o pár kroků nazpět. Za prvé, posoudit aktuální stav otopné soustavy. Za druhé, vyprojektovat správné typy a nastavení regulačních prvků v otopné soustavě. Za třetí, napravit současný stav podle nové dokumentace. Za čtvrté, vysvětlit lidem smysl regulačních prvků pro dosažení tepelných úspor. Za páté, začít kontrovat dodržování pravidel pro vytápění a vynutit si jejich dodržování. Ve výsledku nejenže výrazně ušetříme (nevyužitý potenciál TRV se pohybuje mezi 10 a 30 % současné spotřeby tepla podle toho, jak hodně se nám doposud „daří“ jejich přínos svými zásahy eliminovat), navíc nebudeme muset vymýšlet stále nové, čím dál spravedlivější, modely pro rozúčtování nákladů, protože současná praxe založená na tepelném parazitování automaticky zmizí.
Každý vlastník, kterému nejsou lhostejné jak otázky rozúčtování nákladů na vytápění a ohřev teplé vody, tak obecně otázky technického stavu domu a vnitřních technologií, hospodárnosti provozu a ekonomiky vytápění budov, má rovněž možnost aktivně, za pomocí dostupných materiálů, analyzovat rozsah problému a nalézt cestu k nápravě a nemusí se při tom spoléhat na nějaké univerzální řešení shůry. Nabízí se například naprosto unikátní pomůcka AT29 Aquarius řešící problematiku „nejednoduchých“ otázek ekonomického vytápění budov globálně, pomocí které si každý, odborník nebo laik, může sám spočítat příslušné výsledky, včetně vyhodnocení naměřených spotřeb tepla a efektivity provedených úsporných opatření. Všem vřele doporučuji, protože čím dříve čím více vlastníků domů s hromadným bydlením pochopí pravou podstatu problému, tím méně bude spravedlivě nespokojených nájemníků/spoluvlastníků.
Veřejná správa
Zákon 177/2006 Sb., kterým se mění zákon o hospodaření energií, v §6a, odst. (11) ukládá vlastníkům budov a společenstvím vlastníků jednotek řídit se pravidly pro vytápění a chlazení a dodávku teplé vody stanovenými prováděcím právním předpisem, kterým je již zmíněná vyhláška 194/2007 Sb. Pokud se vlastník vyhláškou neřídí, dopouští se přestupku (vlastník – fyzická osoba) nebo správního deliktu (vlastník – právnická osoba, podnikající fyzická osoba, společenství vlastníků jednotek). Za tento přestupek nebo delikt zákon stanovuje pokutu ve výši do 50 000 Kč. Zajímavé ovšem je, že v případě, kdy je vlastníkem právnická osoba a prokáže, že vynaložila veškeré úsilí, které bylo možno požadovat, aby porušení právní povinnosti zabránila, potom za správní delikt neodpovídá (kdo za něj potom odpovídá?). Pro fyzické osoby, podnikající fyzické osoby a společenství vlastníků podobné ustanovení v zákoně není.
Vlastníci doposud mohli žít v relativním klidu, protože kontrolou dodržování ustanovení tohoto zákona se evidentně nikdo nezabývá, ale co když začne? Vždyť zákon říká, že příjem z pokut je příjmem státního rozpočtu, a o jeho stavu si jistě nikdo nedělá přehnané iluze.
Na tomto místě je třeba říct, že chování orgánů veřejné správy v oblasti hospodaření energií u budov pro bydlení je přinejmenším rozporuplné. Na jednu stranu vytvářejí stále nová pravidla s cílem snížit energetickou náročnost obytných budov, a mnohá z nich nejsou vůbec špatná a mají značný potenciál úspory skutečně dosáhnout. Na druhou stranu není veřejná správa schopna zajistit jejich správnou aplikaci a následné dodržování, čímž výsledný efekt značně degraduje. Uvedu několik příkladů.
Za prvé, povinná instalace termoregulačních ventilů. Správný záměr, u kterého se zásadně podcenila technologická odlišnost chování otopných soustav bez TRV a s TRV. Ventily se měnily metodou kus za kus často bez projektového podkladu. A lidé nejenže vůbec nepochopili pravý smysl tohoto opatření, státní správa navíc zcela rezignovala na snahu jim to vysvětlit. Výsledkem jsou nemalé investiční náklady s pouze částečným efektem na energetické úspory a vytvoření natolik zkresleného veřejného povědomí o TRV, že se jen těžko bude napravovat.
Za druhé, pravidla pro vytápění a dodávku teplé vody, již zmíněná vyhláška 194/2007 Sb. Ačkoliv tato vyhláška na jednu stranu správně ukládá za povinnost vytápět byty a nebytové prostory tak, aby byla zajištěna výpočtová teplota vzduchu stanovená projektem budovy, na druhou stranu omezuje tuto povinnost pouze na časový úsek od 6:00 do 22:00 hodin, ve zbylý čas nařizuje vytápění omezit, nebo dokonce přerušit, čímž zavádí do praxe princip tzv. nesouběžného vytápění. Už samotné striktní vymezení doby, kdy má být v obytných prostorách snížena teplota, je naprosto nesystémové. Bytové domy nejsou ani fabrikami, ani úřady s pevnou pracovní dobou. Bytové domy se užívají 24 hodin denně a není žádný důvod snižovat jejich obyvatelům v čase mezi 22. a 6. hodinou teplotní standard. Argument, že v tento čas lidé spí a teplo nepotřebují, neplatí zdaleka pro všechny skupiny obyvatel. Navíc bylo prokázáno (Studie 2013), že nesouběžné vytápění je jak z technického, tak ekonomického hlediska špatným řešením, které by se nemělo ani doporučovat, natož nařizovat.
Za třetí, Zelená úsporám a dotace vůbec. V okamžiku, kdy stát vynakládá nemalé prostředky formou dotací na snížení energetické náročnosti, bylo by dobré, aby řešil celou problematiku komplexně. Snižování tepelných ztrát je bezesporu krok správným směrem, ale bez následné úpravy otopné soustavy má obdobné výsledky jako předchozí zavádění termoregulačních ventilů. Úředníci dnes kontrolují tloušťky zateplení a parametry osazených oken, ale zda vůbec a pokud ano, jak byly seřízeny otopné soustavy, je často vůbec nezajímá. A v praxi se vyskytují případy, že komplexní zateplení nemělo žádný vliv na spotřebu tepla…
Za čtvrté, pravidla pro rozúčtování nákladů, vyhláška 372/2001 Sb. Tento předpis, co se nákladů na teplo pro vytápění týče, považuji za naprostý krok vedle, a revize tohoto materiálu na tom zjevně nic nezmění. Rozdělení nákladů na základní a spotřební složku totiž nedává v bytových domech, jakými jsou naše paneláky z minulého století, se svými společnými otopnými soustavami, absolutně žádný smysl. Podporuje pouze snahy o neoprávněné zneužívání technických a technologických omezení těchto domů, a vytváří oprávněné pocity nespravedlnosti u obyvatel těmito snahami dotčenými.
Návrh modelu rozúčtování nákladů na teplo pro vytápění
Co se rozúčtování nákladů na teplo pro vytápění týče, jsem jednoznačně pro prosté rozdělení podle podlahové plochy bez jakékoli spotřební složky. V klasickém paneláku, kterých je mezi bytovými domy většina, nelze zavádět soutěžení ve spotřebě tepla mezi jednotlivými jednotkami, protože ty se navzájem ovlivňují natolik, že objektivně určit, kdo na koho a v jaké míře přispívá, je v praxi neproveditelné. Současné dohady o výši navržené spotřební složky a limitů pro povolené odchylky jsou toho důkazem.
Zohledňování skutečné tepelné ztráty jednotky ve vyúčtování nepovažuji rovněž za rozumné, protože nižší ztráta vnitřních jednotek není žádnou zásluhou, která by se měla jakkoliv odměňovat. Vždyť kde by se ztrátami vnitřní jednotky byly, kdyby je od exteriéru částečně nechránily krajní jednotky? A ty zase nemohou za to, že mají více ochlazovaných stěn, vždyť na kraji někdo být musí. Neberu ani argument, že by se energetická náročnost promítla do tržní ceny jednotek. Tak se dá kalkulovat u rodinných domků, ale ne u objektu s hromadným bydlením.
Pokud je bytový dům jedním celkem vytápěným na jednotnou teplotu, potom je logické, aby se náklady na vytápění jednotek počítaly podle objemu vnitřního prostoru, který bylo nutné ohřát na projektovanou teplotu, čímž se dostáváme k podlahové ploše (tedy za předpokladu, že výška místností je ve všech jednotkách stejná). Nezbytnou podmínkou, aby tento princip fungoval, je vytápět celý dům správně podle norem na jednotnou teplotu, což jak bylo řečeno v předešlém, je naprosto legitimní požadavek a k jeho zajištění máme k dispozici jak technické, tak legislativní prostředky.
Nezastírám, že i tento způsob rozúčtování, tak jako každý jiný, má slabší místo. Je jím výše uvedený modelový příklad č. 3, kdy je některá bytová jednotka větrána více, než je nutné. Takovéto chování se projeví v navýšení spotřeby objektu, o které se v poměru podlahových ploch podělí všechny jednotky. V našem příkladu ale k žádnému navýšení nedošlo, resp. bylo tak malé, že dopad na ostatní jednotky bude zanedbatelný, v řádu promile vlastní spotřeby. Na druhou stranu je ale třeba vidět, že nám odpadne potřeba osazovat na radiátory poměrové měřiče tepla, které také nejsou zadarmo, čímž se případný dopad nadměrného větrání u jednoho bytu na ostatní zcela eliminuje.
Závěr
Pokud jsem vás přiměl k zamyšlení nad specifikem vytápění bytových domů, vězte, že celý problém je ještě daleko složitější. Navrhnout otopnou soustavu bytového domu, aby pracovala spolehlivě a zároveň maximálně hospodárně, není vůbec jednoduché a zkušenosti ukazují, že realizací splňujících tato kritéria, je opravdu velice málo. Regulační technika instalovaná za cenu nemalých investic navíc neplní zcela svůj účel, protože uživatelé mají zkreslené představy o jejím smyslu a protože její klasické seřízení neumožňuje plně využít možnosti energetických úspor, které skýtá. Na toto téma bylo napsáno vícero odborných statí, jejichž rozsah daleko převyšuje možnosti tohoto článku, proto se na závěr omezím na konstatování, že chceme-li mít funkční otopnou soustavu, musí se bezpodmínečně dodržovat parametry, na které byla otopná soustava navržena a není možné svévolně zasahovat do regulačních procesů. A rozúčtování nákladů na dodávku tepla pro vytápění u funkční otopné soustavy je velice jednoduché a maximálně spravedlivé. Kdo této tezi přesto nevěří, má možnost si ji na příkladu vlastního domu ověřit.
Ministry for Regional Development issued Decree No. 372/2001 Coll., in accordance with the provisions of the Energy Act lays down rules for allocation of the costs for heat energy for heating and costs for supply of hot service water to final consumers. Currently, the Ministry is preparing an amendment to these rules.
