Nejnavštěvovanější odborný portál pro stavebnictví a technická zařízení budov

Měření tepla a šetření zbavené iluzí

V současné době prochází novelizací zákon č. 406/2000 Sb., o hospodaření energií. Proces je to nesmírně náročný, protože k návrhu novely bylo podáno množství pozměňovacích návrhů. Jednou z problematických oblastí je navržená povinnost instalovat měření dodávaného tepla u otopných soustav ústředního vytápění.

Na tiskové konferenci konané 19. 3. 2015 v Senátu poté, co byla projednávána novela zákona č. 406/2000 Sb., ministr Mládek prohlásil: „Jde o to, aby férovým způsobem bylo rozpočítáno, kolik kdo zaplatí za teplo“ (Zprávy TV Prima – Stopáž: 22:30).

To je nejen pouhá iluze, ale dokonce fatální omyl se silným asociálním aspektem.

Tato bohulibá myšlenka vychází ze zcestného přesvědčení, že mezi námi je značné množství těch nezodpovědných, kteří topí a mají otevřená okna, protože to vlastně za ně platí všichni. Někteří tomu říkají „relikt naší socialistické minulosti“, ale tady je to přece jen trochu mimo. Jsem přesvědčen, že těchto „nezodpovědných“ (po socialisticku „neuvědomělých“) je opravdu zanedbatelná menšina a ta otevřená okna, která mnohé tak iritují, jsou spíše dokladem toho, že existují lidé, kterým je zdraví přednější než peněženka. Stačí nahlédnout do různých norem, které stanovují požadavky na větrání v bytech. A dnes, kdy máme moderní těsná okna, nám nezbývá nic jiného, než to okno nechat občas otevřené. Nechceme-li se trávit kysličníkem uhličitým, který je ještě tím nejmilosrdnějším, protože se nám může jen více chtít spát a méně myslet, musíme prostě větrat. Daleko horší je to ale s různými ftaláty, formaldehydy, plísněmi a jinými dobrotami, které se v bytech běžně vyskytují a zadělávají nám na podstatně závažnější problémy jako je rakovina, ztráta plodnosti apod. (viz např. Požadavky na větrání obytných budov dle ČSN EN 15 665/Z1).

Ten problém je totiž velmi složitý a je typickým příkladem starého známého: čím složitější problém, tím větší vyvolává iluzi, jak jednoduše je řešitelný. Jeho zcestnost je možné ukázat na dvou neoddiskutovatelných skutečnostech, které není složité pochopit.

1) V žádném případě nedokážeme jednoduše a přesně změřit, kolik kdo ve skutečnosti tepla spotřebovává. Když se rozhodnete vypnout doma radiátor a ušetřit, tak část tepla odebíráte od souseda, který chce mít doma teplo, na jaké má podle vyhlášky č. 194/2007 Sb. nárok. Platí to samozřejmě i opačně a tady je obrovské riziko, že se to obrátí proti těm nejslabším, a toto bohulibé opatření, jak zatočit s nezodpovědnými, se stane velmi asociálním. Klasický příklad cesty do pekel lemovaných dobrými úmysly. A teď ten příklad.

V běžném bytě někde uprostřed paneláku, kde bydlí „chudí důchodci“ (lze vyměnit za sociálně slabé, rodinu s malými dětmi apod.) stačí topit na minimum a je v něm normálně teplo. Nastane z ničeho nic situace, kdy se ze sousedního bytu nájemníci odstěhovali, a byt zůstane přes zimu prázdný. To není výmysl, jděte se podívat na sídliště do Litvínova, Mostu nebo Ústí nad Labem a najdete tam paneláky, kde je i 20 % prázdných bytů a ve všech je vypnuté topení. Vcelku logické chování majitele. Dnes, kdy se rozpočítává dodané teplo podle plochy bytu, to není až takový problém, všichni zúčastnění (nájemníci i majitel) se o tuto krizovou situaci podělí stejným solidárním dílem. Podle plochy, kterou disponují. Ale v okamžiku, kdy by se podle pana ministra mělo rozpočítávat teplo „férovým způsobem“ pomocí „měřidel,“ snadno by těm nejohroženějším mohly zůstat oči pro pláč. Rychle by se z dnes radující se babičky, jak ušetří, když vypne radiátor, stala babička nešťastná, až by zjistila, kolik přispěla sousedům na jejich měsíční zimní dovolenou na Cejlonu (v Alpách, Karibiku nebo chalupě v Krkonoších) nebo kolik přispěla majiteli (jiným majitelům v případě SVJ), když nechtěla strávit zimu v kabátě jen proto, že měla smůlu a její sousedi se odstěhovali a v neobsazených bytech se „vypnulo“ topení. A tyto nepředvídatelné stavy nelze v žádném systému, byť sebepřesnějším, operativně a jednoduše zohlednit.

2) Ke zjišťování podílu na odebrané komoditě připouštíme používat něco, co není měřidlem, a proto jej není možno použít pro stanovování jakýchkoliv poplatků nebo podílů na poplatcích. Zákon o metrologii zcela logicky říká, stručně řečeno, že VŠE, co se používá v obchodním styku ke stanovení ceny a podobných činnostech, podléhá povinné kalibraci nebo ověření. Musela by se tedy kalibrovat celá otopná soustava s každým čidlem na každém radiátoru a to ještě ne jednou navěky, ale v pravidelných cyklech. Úplně stejně jako váha na vážení vánočních kaprů, abychom měli jistotu, že nejsme okrádáni. Ale ani toto nesmírně drahé a pouze teoretické řešení nevyřeší problém popsaný v předcházejícím bodě.

Ne, že bychom se v dnešní době s tímto problémem nedokázali nějak vypořádat. Na to máme dnes tak výkonné počítače, že můžeme sledovat a měřit pomalu cokoliv, kdekoliv a uchovávat toho neomezené množství, po neomezenou dobu, kontinuálně to vše zpracovávat, vyhodnocovat a procesy řídit. Klidně můžeme mít na každé zdi, okně, radiátoru, místnosti desítky teploměrů, termovizních kamer, automatických ventilů, které zabrání naší sebe destruující kreativitě a svět okolo nás se bez nás udělá dokonalým. To vše dnes IT a související technologie dokážou. Zůstávají jen tři otázky. Máme na to dostatek prostředků? Dokázala by se nám tato investice někdy vrátit? Chceme v takovém světě vůbec žít? Nenechme se ohlupovat vidinami světlých zítřků. To jsme si již vyzkoušeli.