Pohádka o kotlíkových dotacích a zlém výrobci, který prodává dvouplošníky
Jak souvisí kotlíkové dotace s dvouplošníky? Je to pohádka a pohádky jsou pouhé fikce. Jinak řečeno, každý autor si v té své pohádce může napovídat, co chce, takže já jsem „nacpal“ dvouplošníky do kotlíkových dotací. Tím se mimo jiné pokouším z hororu udělat trochu zábavnější žánr a doufám taky, že se tak snižuje možnost mě za ty řeči zažalovat.
Komentář redakce
Česká dotační kultura vykazuje čas od času specifické případy a občas je dobré napjatou situaci odlehčit. V řadě případů je totiž humor jedinou obranou před smutnou realitou, v níž při rozdělování dotačních miliard jde rozum a pravidla stranou.
Něco na úvod
Začnu v realitě. V roce 2004 naše firma provedla první komerční přestavbu litinového kotle na automatický. Do sousedova deset let starého litinového prohořívacího kotle jsme nainstalovali retortový hořák. Účelem bylo zvýšit užitnou hodnotu jeho starého kotle. Ono to fungovalo, a tak jsme s partnerskou firmou začali nabízet přestavby starých kotlů po celé republice. Zdůrazňuji, že se jednalo o přestavby již instalovaných kotlů. Jakýsi jejich upgrade. Když provedu nějaký příměr, tak jsme do starého dvouplošníku z 1. světové války nainstalovali nový motor a dostali ho na úroveň stíhačky z 2. světové války. A vidíte, už jsme u dvouplošníku. „Renomovaní“ výrobci kotlů se na nás dívali s pošklebky přes prsty. Výrobce litinových kotlů tenkrát dokonce prohlásil, že naše přestavby jsou z principu životu nebezpečné a negarantují životnost kotlových těles.
K mému zděšení stejní renomovaní výrobci do pěti let nabízeli prakticky shodné přestavby, ale hořáky začali instalovat do nově odlitých litinových kotlů a prodávali to jako zcela nové moderní kotle, na jejichž vývoji pracovali ve spolupráci s předními vědeckými pracovišti několik let. Když se vrátím k těm letadlům, tak do dvouplošníků, vyráběných podle 100 let starých plánů, nainstalovali nové proudové motory, přelakovali je na modro a začali prodávat jako nadzvukové stíhačky 3. generace. Mé zděšení pramenilo z toho, že jsem si uvědomil, jak to bude pokračovat, a že jsem vlastně kdysi vypustil džina z láhve (tímto příměrem se pomalu blížíme k té pohádce). A proč se tato „nová“ technologie stala takovým hitem? Protože vyvinout a vyrobit moderní ocelové kotlové těleso pro moderní hořák je nesrovnatelně dražší a složitější, než upravovat po statisících vyráběné polotovary litinových prohořívacích kotlů. Nejenže je málo schopných konstruktérů, ale oni chybí i schopní svářeči, kteří místo běžného „slepování“ umí kvalitně svařit tlakovou nádobu. A tady je litina vysvobozením. A hlavně zákazníci brzy pochopili, že i v tomto automatu mohou stále občas spálit nějaký ten domovní odpad, a proto je o ně enormní zájem.
Moderní kotel, který produkuje extrémně nízké emise, potřebuje dostatečně velkou spalovací komoru ze speciální žáruvzdorné vyzdívky v řádech několika desítek kilogramů. A to jednoduchou úpravou litinových prohořívacích kotlů, které jsou primárně určeny pro ruční spalování, prostě nejde. Absenci vyhovující spalovací komory a dostatečné vyzdívky se výrobci snaží nahradit až nesmyslně složitými regulacemi. Takže do toho upraveného dvouplošníku nainstalují autopilota z Gripenů a tvrdí, že tím „vytvořili“ Supersonik 5. generace. Co na tom, že při rychlosti 400 km/hod mu upadnou křídla. Ale lidem to nevadí, oni ani tak nepotřebují létat nadzvukovou rychlostí (mít u kotle extrémně nízké emise), ale hlavně startovat a přistávat na louce hned za dvorkem (i nadále v kotli příležitostně spalovat co dům dal, tedy především spalitelný odpad).
A teď ta pohádka
A pak se objevily kotlíkové dotace s požadavkem na ekodesign, tedy v mé letecké hantýrce, nadzvukovou rychlost mach 3. A tak tedy volně přejděme z reality k fikci.
V jedné malé chudé zemičce probíhala malá letecká doprava hlavně ve starých čmoudících dvouplošnících. Bohatí sousedi se čílili, že jim ten smrad kazí čerstvý vzduch. Ale chudí lidé nemají na betonové přistávací dráhy pro moderní proudová letadla, ale hlavně ani na ta letadla. Tak se místní pánové domluvili s těmi bohatšími sousedy, že od nich dostanou nějaké peníze na nákup nových ekologických letadel, ale pod podmínkou, že budou létat minimálně rychlostí mach 3 (jen tak mezi řečí, u těch bohatých se mají podobné stroje začít prodávat až za 5 let). Domácí výrobci letadel umí vyrábět i moderní stíhačky, ale ty jsou moc drahé a proto se nejvíce prodávají levnější přelakované dvouplošníky s proudovými motory. A když mají proudový motor, tak se prodávají jako nadzvuková letadla (on to stejně nikdo neřeší). Z počátku se musela u dotovaných strojů ověřovat jejich schopnost létat nadzvukovou rychlostí u státem určeného inspektora. Čeští výrobci mají smůlu, protože ten jejich inspektor je velice přísný. Jakmile u zkoušek předělaným dvouplošníkům upadla při vyšší rychlosti křídla, odebral jim možnost zapsat je do seznamu mezi dotované Supersoniky.
Ale najednou se tu objeví zlý zahraniční výrobce se svým dvouplošníkem, který má od svého inspektora potvrzení, že létá mach 3 a navíc umí v letu úplně zastavit a dokonce i couvat. A pak je tady ta schopnost startovat z louky za dvorkem (oficiálně se to samozřejmě nesmí říkat, protože by bylo jasné, že to není Supersonik). Ale zákazníci to vědí, a proto je o výrobek extrémní zájem. Když se tento zázrak objeví v seznamu vyvolených, začnou domácí výrobci remcat. Mají v seznamu spoustu jiných kvalitních více či méně reálných Supersoniků, ale ty jsou drahé a hlavně jim chybí právě ta možnost přistávat na louce, a proto je o ně menší zájem. Začíná boj, kdo z koho. Místní si nechají ten zahraniční zázrak přeměřit u domácího přísného inspektora, který potvrdí, že není o nic lepší, než ta jejich letadýlka. Tedy, že mu taky upadávají křídla. Hlavní arbitr rozhodne, že podezřelý dvouplošník si musí najít ještě jiného zahraničního inspektora, který rozhodne, kdo má vlastně pravdu. Ono to nějakou dobu potrvá, takže než se rozhodne, louky za dvorky budou plné dvouplošných Supersoniků.
A pak je tu další průšvih. Objevují se jiné zahraniční zázraky, které mají papíry od svých inspektorů na nadzvukovou rychlost, ale zjevně ji dosáhnout nemohou. Hlavní arbitr v zoufalství rozhodne, že se problém vyřeší tím, že odvolá přísného domácího inspektora a každý si bude moci o těch svých zázracích sám deklarovat, co chce.
A tím se blížíme ke šťastnému konci. Protože každá pohádka končí šťastně. Začíná tím, že hlavní arbitr nabídne bohatě zdobený dort tomu, kdo zemi zbaví starých čmoudících dvouplošníků. A jak končí? Drahý dort, který přilákal tolik divokých vos až z dalekého okolí, je sežrán. Hlavní arbitr spokojen, protože se podařilo nahradit staré dvouplošníky novými stíhačkami, a tedy vyčistit vzduch. Zákazníci jsou také spokojeni. Někteří dosáhli díky dortu na opravdu kvalitní stíhačky, protože už s tím smradem taky chtěli něco udělat. A ti, co preferují přistávání na louce a ten smrad jim zase tak nevadí, dostali za ty svoje staré čmoudy nové dvouplošníky s papíry na Supersonik. Sice už tolik nečmoudí, ale … no, prostě dvouplošník. Hlavně se nikdo nesmí koukat na louky za dvorky a nedej bože občas přeměřovat rychlost těch nových zadotovaných zázraků. Pokud nějaký rýpal občas namítne, že nebe je přeci stále plné dvouplošníků, pak je zřejmé, že tomu nerozumí. A domácí výrobci to nějak přežijí, protože co si budeme říkat, taky mají nějaké to máslo na hlavě.
Smrad ve vzduchu je stále stejný, ale teď už je jasné, že za to mohou prdící krávy. Takže je zapotřebí upéct nový dort pro vymítače krav.
VAROVÁNÍ!
Nečíst dětem před spaním (ony by tomu stejně nerozuměly, ostatně tak jako většina lidí „z branže“).
How does the subsidy for boilers with biplanes? It's a fairy tale, and fairy tales are mere fiction. In other words, every author in his tale that might suggest what he wants. This will, inter alia, trying to do a little of the horror genre enjoyable and I hope too that it reduces the possibility for me to sue the speech.
