Zkušenosti s provozem tepelných čerpadel 10: Diagnostika okruhu chladiva za provozu

Správně pracující okruh chladiva

Z hlediska základů je pro vysvětlení a pochopení dějů v okruhu chladiva nejlepší využít TČ typu země/voda. Jako vzorové bylo vybráno TČ země/voda IVT PremiumLine EQ E8 (viz obr. 1) s chladivem R410a. Takový stroj má velmi jednoduchý kompresorový okruh (schéma okruhu na obr. 2) s těmito díly:

• 2× deskový výměník (kondenzátor a výparník)
• Scroll kompresor Copeland ZH06 – ON/OFF, bez frekvenčního řízení
• Termostatický expanzní ventil (TEV): Danfoss TUBE 068L0576
• Filtrdehydrátor (filtr chladiva zachycující i případnou vlhkost)
• Servisní ventilky
• Průhledítko
• 2× oběhové čerpadlo (primární a sekundární strana TČ)

Tento okruh je tedy oproštěn od 4cestného ventilu a dalších expanzních či zpětných ventilů nebo např. sběrače chladiva, které by se jinak nacházely u TČ vzduch/voda. To cestu k pochopení okruhu chladiva ulehčí.

Obr. 1 Vlevo pohled na celé TČ IVT PremiumLine EQ E8 bez krytů, vpravo pohled na kompresorový okruh osazený čtyřmi chytrými sondami TESTO Smart Probes včetně popisu jednotlivých čidel, které tlakově a teplotně odpovídají schématu na obr. 2

Hodnoty teplot T6, T8, T9, T10 a T11 jsou změřeny samotnou regulací TČ – jedná se o obyčejná příložná čidla na trubku a měří teplotu v daném místě. Všechny ostatní teploty a tlaky jsou změřeny externími čidly měřidla TESTO Smart Probes, viz obr. 1 a obr. 2.

Obr. 2 Schéma okruhu chladiva se všemi potřebnými čidly pro jeho posouzení. Zelené body 1–7 korespondují s body v p(log)-h diagramu na obr. 3 a v grafu na obr. 4. Pokud vidíte např. bod 3 na dvou místech, uvažuje se, že mezi nimi se tlak a teplota nezmění, stejně tak to platí pro bod 7 (mírné ztráty lze zanedbat).

Na schématu obr. 2 vidíte, že TČ odebírá teplo z nemrznoucí směsi (Primární okruh TČ) o teplotě T10 = 0 °C na vstupu do výparníku TČ a tuto směs ochladí na hodnotu T11 = −3 °C. Toto ochlazení tedy znamená, že teplo z nemrznoucí směsi přestoupilo do chladiva v kompresorovém okruhu. Následně TČ na kondenzátoru ohřívá otopnou vodu (Sekundární okruh TČ) z teploty T9 = 30 °C na hodnotu T8 = 35 °C. Jistě víte, že teplo může dle II. termodynamického zákona vždy proudit pouze z místa o vyšší teplotě do místa s nižší teplotou. Odebrat teplo z nemrznoucí směsi o teplotě T10 = 0 °C a předat ho do vody o vstupní teplotě T9 = 30 °C je tedy možné jen díky kompresorovému okruhu, jehož pracovní cyklus je zjednodušeně popsán v diagramu na obr. 3. V obr. 3 uvedené hodnoty entalpií h₁ až h₇ byly pro chladivo R410A vypočteny.

Zjednodušeně řečeno má chladivo ve výparníku na nízkotlaké straně kompresoru obecně vždy nižší teplotu, než má nemrznoucí směs, proto lze nemrznoucí směs na výparníku ochladit a zároveň má chladivo v kondenzátoru na vysokotlaké straně kompresoru obecně vždy vyšší teplotu, než má otopná voda – proto se otopná voda může při průtoku přes kondenzátor ohřívat.

Obr. 3 Kompresorový okruh v p(log)-h diagramu chladiva R410A

h₁ = 250,87 [kJ/kg]
h₂ = 422,63 [kJ/kg]
h₃ = 426,52 [kJ/kg]
h₄ = 470,23 [kJ/kg]
h₅ = 433,06 [kJ/kg]
h₆ = 260,28 [kJ/kg]
h₇ = h₁ = 250,87 [kJ/kg]

Co se děje v kompresorovém okruhu

V bodě 1 je do výparníku nastřikována mokrá pára chladiva (směs par a kapaliny) o výparném tlaku 6,82 bar (absolutně), čili teplotně převedeno o teplotě cca −5 °C. Přívodem tepla z přírody (nemrznoucí směsi) se všechna kapalná fáze chladiva odpaří do bodu 2 (To = −4,81 °C, k tomuto bodu je stanovena vypařovací teplota To v TESTO) a páry chladiva se ve výparníku proti teplotě na bodu varu ještě přehřejí do bodu 3 na konečnou teplotu Toh = −0,2 °C (čili přehřátí ∆Toh = −0,2 − (−4,81) = 4,61 K). Kompresor přehřáté páry o teplotě −0,2 °C a tlaku 6,82 bar nasaje, stlačí je, čímž vzroste aktuální teplota vytlačovaných par v bodě 4 na teplotu T6 = 69,5 °C o tlaku 21,3 bar (tlaku 21,3 bar odpovídá teplota počátku kondenzace 35,2 °C (tzv. „Dew point“)). Tyto přehřáté horké páry o teplotě T6 jsou přiváděny do kondenzátoru, kde nejprve předávají teplo do topné vody tak, že se ochladí za poklesu teploty par na teplotu 35,2 °C v bodě 5. Za této teploty začne docházet ke kondenzaci chladiva, kondenzace skončí díky teplotnímu skluzu chladiva (je dán chemickým složením chladiva, u R410a je skluz cca 0,2 K) na teplotě Tc = 35 °C v bodě 6 (tzv. „Bubble point“, pro tento bod je stanovena kondenzační teplota Tc v TESTO). Na kondenzátoru/potrubí následuje ještě podchlazení kapaliny do bodu 7 na teplotu Tcu = 30,1 °C, čili podchlazení chladiva ∆Tcu = 35 − 30,1 = 4,9 K. Poté chladivo prochází expanzním ventilem, který nastřikuje chladivo do výparníku v bodě 1. Nastává tak nový chladicí cyklus.

Teplotní poměry na obou výměnících TČ lze vyjádřit i v grafu na obr. 4.

Obr. 4 Průběh teplot na výparníku a kondenzátoru – patrné je protiproudé zapojení obou výměníků

Jak můžeme vědět, že takto okruh chladiva funguje správně?

Toto je častý dotaz servisních techniků. Bohužel většina z nich, minimálně v 99 % případů, nemá žádné povědomí o „nějakém“ p(log)-h diagramu chladiva, který řadu věcí v okruhu chladiva vysvětluje. Servisní technici nemají ambice po celém dni na nohou po večerech procházet termodynamiku v rámci TČ. Jsou to často živnostníci, které živí servis povětšinou v rámci elektroinstalace a primárních či sekundárních okruhů TČ, jsou velmi šikovní, ale okruhu chladiva, ačkoliv je nejdůležitější, rozumí pouze okrajově. A když si neví rady, nechávají to na specialistech – chlaďařích. Ti však zase nemusí detailně rozumět chování otopných soustav. Proto Vám pod jednotlivými odrážkami níže představíme jakési „myšlenkové pochody“, které vás dovedou k tomu, že v budoucnu budete vědět, zda TČ funguje nebo nefunguje správně. Prosím vraťte se k článku v odkazu a najděte si (a také pročtěte) odstavec:

Základní pravidla diagnostiky okruhu chladiva zní a všechny platí současně bez výjimky:
https://vytapeni.tzb-info.cz/tepelna-cerpadla/23622-zkusenosti-s-provozem-tepelnych-cerpadel-diagnostika-okruhu-chladiva-a-expanzni-ventil

Zjednodušeně je zásadním „posláním“ na odkazu výše tato poučka:
Okruh chladiva posuzujeme jedině na základě rozdílů teplot!!!

Poměry na kondenzátoru hodnotíme pomocí 4 rozdílů teplot:

• Rozdíl teplot (T8 − T9) = 5 K je v pořádku. Proč to je správně? Rozdíl T8 − T9 je v rozsahu 5–8 K (max. 10 K), kdy je doporučováno pro danou teplotu zpátečky snižovat teplotní rozdíl, aby byla na výstupu teplota T8 co nejníž a tím pádem i kondenzační teplota a tlak – tím nižší bude spotřeba kompresoru (viz Zkušenosti s provozem tepelných čerpadel 6. Návrhový teplotní spád a průtok otopné vody).
  Jít s teplotním rozdílem T8 − T9 až pod 5 K by se nám sice z hlediska poklesu kondenzační teploty (vzhledem k dané teplotě zpátečky T9) moc líbilo (pozitivní vliv na COP), ale je potřeba vzít v potaz, že s poklesem rozdílu T8 − T9 roste průtok otopné vody, což znamená vyšší příkon na čerpací práci oběhového čerpadla (negativní vliv na COP) a teoreticky i vyšší hluk na termostatických ventilech, které se běžně navrhují na menší průtoky, než jaké by odpovídaly teplotnímu spádu třeba 3 Kelviny. Proto netlačíme rozdíl T8 − T9 příliš nízko, jelikož od jistého bodu může být zvyšování průtoku otopné vody již kontraproduktivní. Dodržet tento rozdíl v doporučeném rozsahu 5 až 8 K (max. 10 K) má návaznost i na dosažení nutného bezpečného podchlazení chladiva ∆Tcu, aby chladivo na vstupu do TEV již neobsahovalo „bublinky“. Na vstupu do TEV za kondenzátorem musí být už jen čistá podchlazená kapalina.
• Rozdíl teplot (T6 − Tc) = 34,5 K – Je to správně? Tady ani zkušenější chlaďaři nemusí mít někdy jasno. Tento rozdíl závisí jednak na kompresoru, ale i na vypařovací a kondenzační teplotě. Běžně bývá rozdíl (T6 − Tc) mezi 20–40 K (max. 50 K pro chladivo R410A). Museli byste dělat výpočty založené na izoentropické účinnosti, abyste věděli, zda je daný rozdíl teploty horkého plynu a kondenzační teploty pro daný kompresor v pořádku. Na to nikde v praxi není čas, a tak se využívá maximálně nějakých normových měření pro více teplotních podmínek, jejichž vzorek by měl stačit pro porovnání běhu kompresoru v praxi.
• Vidíte, že kondenzační teplota Tc = 35 °C je srovnaná s výstupní teplotou otopné vody T8 = 35 °C. Proč to je správně? Vzpomeňte, jak se každému zákazníkovi při obchodování říká: „Pořiďte si pro TČ raději podlahovku než radiátory (správně otopná tělesa), protože podlahovka potřebuje nižší teplotu otopné vody, a tak TČ bude mít vyšší COP!“ Když to převedu do „řeči“ okruhu chladiva, tak: Čím nižší je výstupní teplota otopné vody, tím nižší je kondenzační teplota a tedy i tlak. Čím nižší je tlak na výtlaku kompresoru, tím menší tlakový rozdíl a poměr kompresor překonává a tím menší má TČ spotřebu elektrické energie. Takže výrobce, který chce mít stroj s co nejvyšším COP, by byl sám proti sobě, kdyby nedodal dostatečně velký kondenzátor, který umožní dosáhnout co nejnižší kondenzační teploty/tlaku. Pak je logické, že za kondenzační teploty Tc = 35 °C bude mít toto TČ v příkladu vyšší COP, než kdyby výstupní teploty T8 = 35 °C dosahovalo s kondenzační teplotou např. 40 °C (kdyby byl malý kondenzátor nebo TČ přeplněné chladivem). Vidíte, že „selským“ rozumem, jednoduše a nenásilnou formou docházíme ke zcela zásadnímu zjištění. Kdybyste si z tohoto článku neměli pamatovat nic jiného, prosím uložte v paměti alespoň tuto větu:
  Pro co nejvyšší COP stroje musí být kondenzační teplota chladiva (Tc) co nejblíže výstupní teplotě otopné vody (T8) na výstupu z kondenzátoru. Takže doporučený rozdíl (Tc − T8) může nabývat hodnot mezi (−1 až +2 K).
• Podchlazení ∆Tcu = 4,9 K odpovídá téměř rozdílu teplot otopné vody T8 − T9 = 5 K. Proč to je správně? Když uvážíte, že teplota zpátečky otopné vody do TČ T9 = 30 °C, tak zkondenzované chladivo o teplotě Tcu se může na kondenzátoru podchladit nejníž na teplotu T9 (zanedbejme následné malé ochlazení chladiva na potrubí mezi kondenzátorem a termostatickým expanzním ventilem TEV). Zároveň T8 = Tc. Čili chladivo kondenzuje za teploty Tc velmi blízké/stejné teplotě T8 a zároveň zkondenzované chladivo Tcu nemůžete teplotně dostat pod T9 – čili z chladiva v danou chvíli odvádíte v podstatě maximum dané teplotami, se kterými TČ pracuje. Podchlazení bývá ideálně srovnané s rozdílem teplot (T8 − T9), resp. blízko k němu.

Poměry na výparníku hodnotíme pomocí 3 rozdílů teplot:

• Rozdíl (T10 − T11) = 3 K je OK. Proč? Běžně za teplot primáru T10 okolo 0 °C je doporučen rozdíl teplot okolo 3 Kelvin, za teplot T10 10–15 °C je doporučený rozdíl (T10 − T11) max. 5 K – důvod je zřejmý: Čím nižší rozdíl teplot, tím vyšší vypařovací tlak a teplota a tím pádem menší tlakový rozdíl, který kompresor musí překonávat – tím menší spotřeba kompresoru. Snažit se snižovat rozdíl (T10 − T11) např. na 2 a méně Kelvin je však již opět zbytečně náročné na čerpací práci oběhovky primární strany s velmi sporným „přínosem“ na COP. Snížením rozdílu (T10 − T11) ze 3 na 2 Kelviny dosáhneme zvýšení vypařovacího tlaku Po o cca 0,2 bar, resp. teploty To o 1 Kelvin (chladivo R410A) – to je, zdá se, pozitivní. Ale také by musel (pokud bychom do daného stroje nainstalovali dostatečně silnou oběhovku) 1,5-krát vzrůst průtok zajišťovaný oběhovým čerpadlem primární strany G3 , což by znamenalo zvýšení čerpací práce řádově o stovky Wattů (cca 400 W nárůst z 0,47 na 0,71 kg/s při vrtu hloubky 130 m a dimenze PE 40x3,7 mm, páteř celkové délky 25 m v dimenzi PE 40x3,7 mm) a pak COP bude klesat s ohledem na jen malý vzrůst vypařovacího tlaku Po/teploty To. Pro vysvětlení: u daného stroje se zvýší topný výkon v přepočtu asi o 0,2 kW když teplota na primáru vzroste o 1 Kelvin (lze brát jako zvýšení vypařovací teploty To o 1 Kelvin), ale příkon oběhovky díky snížení rozdílu (T10 − T11) na 2 Kelvin v daném příkladu vzroste o více než 400 Wattů. A proto COP klesne, jelikož příkon TČ vzroste více než topný výkon (nutno ještě zahrnout i zvýšení příkonu kompresoru ve Wattech díky růstu vypařovací teploty To při konstantní výstupní teplotě otopné vody T8).
• Rozdíl teplot (T10 − To) = 4,8 K. Proč to je OK? Jak jsme psali v předchozí odrážce (hlavně v odkazu výše), snažíme se mít vypařovací teplotu co nejvýš, ale s dodržením bezpečného přehřátí chladiva za všech teplotních podmínek. Proto za běhu kompresoru nemůže být nikdy vypařovací teplota To srovnaná s teplotou T10, protože cíleně pomocí TEV škrtíme průtok chladiva pro dosažení potřebného/bezpečného přehřátí ∆Toh. Rozdíl (T10 − To) běžně bývá mezi 4–7 K v závislosti na teplotních podmínkách. Menší rozdíl být v podstatě kvůli TEV nemůže. U frekvenčně řízených strojů s elektronickým exp. ventilem EEV se můžeme dostat i na 3 K za nižších otáček kompresoru.
• Přehřátí ∆Toh = Toh − To =  −0,2 − (−4,81) = 4,61 K. Opět je v pořádku, ale je potřeba vědět, že se mění (stejně jako T10 − To) opět v závislosti na teplotních podmínkách a servisní technik (chlaďař) by při výměně termostatického expanzního ventilu měl tento ventil vždy seřídit na doporučené přehřátí dle tabulek, které má od výrobce. Běžně se snažíme s TEV držet na přehřátí 2–7 Kelvin dle teplotních podmínek, avšak u TČ vzduch/voda s TEV za vyšších venkovních teplot může být přehřátí klidně i okolo 15 K a není to chyba. Přehřátí chladiva klesá s růstem tlakového poměru Pc/Po – čili nejmenší přehřátí bude na dané instalaci za nejnižší teploty primárního okruhu za současně nejvyšší teploty sekundárního okruhu – typicky orientačně např. B-5°C/W60°C. A opačně, nejvyšší přehřátí chladiva bude za nejvyšších teplot primární strany a nejnižší možné teploty sekundární strany – typicky orientačně např. B15°C/W25°C, kdy bude tlakový poměr Pc/Po nejmenší. Proto je pro bezpečnost stroje tak potřebné, aby chlaďař sledoval hodnoty doporučené výrobcem TČ pro konkrétní teplotní podmínky, za kterých TEV seřizuje.

Upozornění:

Uvedené doporučené rozdíly teplot platí pro TČ těch nejlepších výrobců ON/OFF strojů, kteří se těmto doporučeným hodnotám všeobecně budou více či méně blížit. Na trhu můžete však narazit i na okruhy „slabších“ výrobců, kde např. kondenzační teplota Tc bude běžně již od výroby třeba 3 K nad výstupní teplotou T8 a nebude to nijak poškozený stroj. Bude to jeho vlastnost, díky které sice dosahuje nižšího COP než „vyladěnější“ stroje konkurence, ale stroj je v pořádku a není nutné do něj zasahovat. Proto by každý výrobce měl mít pro své techniky tabulku, která tyto doporučené rozdíly pro daný stroj specifikuje. Zejména pro stroje s frekvenčním řízením, které někdy mohou pracovat s nižším podchlazením (kolikrát výrazně menším než rozdíl T8 − T9) než ON/OFF stroje.

Termodynamické výpočty s využitím hodnot p(log)-h diagramu

Výpočty zobrazené níže v běžné praxi nejsou absolutně potřeba (musí je znát vývojáři TČ, rozhodně ne servisní technik), ale mohou vám pomoci získat základní představu, jaké průtoky chladiva panují u TČ. V tomto konkrétním případě uvažujeme TČ země/voda za nominálních teplotních podmínek 0/35°C a při topném výkonu 7,6 kW. Hodnoty COP a chladicího výkonu jsou v obr. 2, hodnoty entalpií h v grafu v obr. 3. Počítat průtoky vody či nemrznoucí směsi pro přenesení daného výkonu při známém rozdílu teplot umí leckdo, ale jinak už tomu je u chladiva – viz níže.

Hmotnostní průtok chladiva

Pomocí údajů v grafu na obr. 3 můžeme vypočítat hmotnostní průtok chladiva na sání kompresoru.

Vnímejme tento kontrast: na primárním okruhu TČ máme průtok nemrznoucí směsi 0,54 kg/s, na kondenzátoru je průtok otopné vody 0,36 kg/s – proti tomu průtok chladiva cca 0,035 kg/s. Takže hmotnostní průtok chladiva je cca 10× až 16× menší než průtoky kapalin na primáru a sekundáru. Důvodem je, že u chladiva nevyužíváme jen jeho tepelnou kapacitu úměrnou velikosti rozdílu teplot, jako u vody či nemrznoucí směsi, ale hlavně násobně větší latentní (skryté) teplo během vypařování a kondenzace chladiva. Takže abyste ohřáli 1 kg vody o 1 K za stálého tlaku, potřebujete dodat vodě asi 4,2 kJ tepla. Ale abyste odpařili 1 kg kapalného chladiva R410A za absolutního tlaku 6,82 bar a počátku vypařování cca −5 °C, tak potřebujete dodat asi 230 kJ tepla, tzn. skoro 55násobek tepla na ohřev 1 kg vody! Proto postačuje průtok chladiva mnohem menší než průtoky vody či nemrznoucí směsi na primáru a sekundáru.

Objemový průtok chladiva na sání kompresoru

Hustota plynu na výstupu z výparníku je 24,9 kg/m³ při teplotě −0,2 °C a tlaku 6,82 bar

Objemový průtok chladiva na výtlaku kompresoru

Hustota plynu na výstupu z kompresoru je 67,66 kg/m³ při teplotě 69,5 °C a tlaku 21,3 bar

Tzn., že kompresor přepravuje chladivo o hmotnostním průtoku cca 34,7 g/s při objemovém průtoku na sání 1,39 l/s a 0,51 l/s na výtlaku kompresoru.

Idealizovaný izoentropický příkon kompresoru

Skutečný příkon kompresoru je 1,47 kW.

Izoentropická účinnost kompresoru

Izoentropický příkon pouze říká, jaký by byl příkon kompresoru při idealizované kompresi par chladiva z bodu 3 do bodu 4. Idealizované v tom směru, že:

• komprese skutečně začíná v bodě 3: ve skutečnosti se pára v sání kompresoru ještě ohřívá, a tak komprese začíná za vyšší teploty a teoreticky i za nižšího tlaku
• Chladivo se o stěny kompresoru nijak neohřívá ani se nechladí a kompresor tedy nemá žádné tepelné ztráty – v praxi neexistuje
• Teplota chladiva během komprese tedy roste pouze díky práci, která se na plynu koná, ale žádné teplo z chladiva „neuniká“ ani se plyn „o nic neohřívá“ – v praxi toto není možné, vždy plyn sdílí teplo se stěnami kompresoru
• Kompresor nepřekonává žádné tlakové ztráty např. na výtlačném ventilu – v praxi samozřejmě tlakové ztráty překonáváme
• Kompresor nemá žádné mechanické ztráty – např. tření: v praxi mechanické ztráty zkrátka jsou a můžeme se jen snažit je minimalizovat
• Atd.

Pokud se podělí idealizovaný izoentropický příkon kompresoru skutečným, vyjde nám izoentropická účinnost kompresoru, která vlastně říká, kolik % výkonu na idealizovanou kompresi by bylo potřeba ze skutečného příkonu kompresoru. Snahou vývojářů kompresorů je mít jejich izoentropickou účinnost co nejvyšší.

Obr. 5 Tepelná bilance pro výparník TČ dle grafu na obr. 3

h₃ − h₁ = 426,52 − 250,87 = 175,65 [kJ/kg], tj. 100 %
h₂ − h₁ = 422,63 − 250,87 = 171,76 [kJ/kg], tj. cca 97,8 %
h₃ − h₂ = 426,52 − 422,63 = 3,89 [kJ/kg], tj. 2,2 %

Obr. 6 Tepelná bilance pro kondenzátor TČ dle grafu na obr. 3

h₄ − h₇ = 470,23 − 250,87 = 219,36 [kJ/kg], tj. 100 %
h₄ − h₅ = 37,17 [kJ/kg], tj. 16,9 %
h₅ − h₆ = 172,78 [kJ/kg], tj. 78,8 %
h₆ − h₇ = 9,41 [kJ/kg], tj. 4,3 %

S využitím entalpií h z grafu na obr. 3 lze určit i tepelné bilance na výměnících, jejichž grafy vidíte na obr. 5 a 6. Z grafů vyplývá, že jak na výparníku, tak na kondenzátoru se zcela zásadní množství tepla předává při změně skupenství chladiva.

V uvedeném příkladu se na samotné vypařování chladiva ve výparníku využívá cca 98 % dodávaného tepla z přírody – proto se také výměník nazývá výparník. Na přehřátí par chladiva jdou pouhé cca 2 % dodaného tepla do výparníku. Tady bych tedy rád apeloval na ty, kteří při vysvětlování kolegům zavádějícím způsobem říkají, že „…ve výparníku se chladivo ohřeje, a tím získá teplo z okolí“. Tímto nepřesným vyjádřením úplně zaniká podstata získávání tepla z přírody, jehož podstatná část (zde 98 %) se získává při vypařování chladiva a přehřátí vlastně vyžadujeme/využíváme jen pro nutnou ochranu kompresoru před nasátím kapalného chladiva. Čím větší je přehřátí par na sání kompresoru, tím menší mají páry hustotu a tím hmotnostně méně chladiva kompresor nasává (klesá výkon stroje) a roste teplota horkého plynu. Pokud tedy pomineme nutnou ochranu kompresoru (v praxi je nepřípustné pominout ochranu kompresoru!), tak je vlastně jakékoliv přehřátí par na sání kompresoru nežádoucí a v rámci teorie bychom ho rádi měli na hodnotě 0 K.

Přibližně 17 % tepla odváděného z chladiva na kondenzátoru připadá na ochlazení horkého plynu (přehřátých par chladiva) z teploty T6 na počátek kondenzace (35,2 °C). Cca 79 % tepla odváděného z chladiva na kondenzátoru připadá na samotnou kondenzaci chladiva – čili opět toto latentní (skryté) teplo má zásadní podíl na teplu předávaném do otopné vody. Po úplném zkondenzování chladiva se z něj odvedou zbývající asi 4 % tepla při podchlazení chladiva na konečnou teplotu 30,1 °C.

Závěr

Článek se snaží podrobným způsobem provést ději a bilancemi v okruhu chladiva na příkladu TČ země/voda ON/OFF. Čtenář by si měl z článku odnést základní terminologii, co je a co představuje vypařovací/kondenzační teplota, přehřátí a podchlazení chladiva a nalézt směr jak – přes posuzované rozdíly teplot – poznat, zda je okruh chladiva v pořádku. Nutno říct, že pro osvojení těchto znalostí je potřeba se problematice věnovat delší dobu – přečíst si jen tento článek nestačí. Sledujte proto stroje v rámci samostudia nejen při řešení nějakého problému, ale i na strojích bez poruch a porovnávejte rozdíly s teplotními rozdíly, které zde uvádíme jako jakýsi etalon. Tím si vštípíte do paměti doporučené rozdíly teplot a vezmete je jako samozřejmé. Ale, jak bylo zmíněno, dobré stroje ON/OFF (ale samozřejmě že i většina dobrých frekvenčních strojů) se budou teplotně pohybovat v souladu s těmito doporučenými rozdíly teplot.