"Měřáky" tepla jsou k ničemu?

Autor článku nespecifikoval, zda šlo o měřiče tepla, nebo-li kalorimetry, a nebo indikátory pro rozdělování nákladů za teplo při vytápění. K posouzení významu registrace spotřeby tepla pro hospodaření s teplem to však není podstatné. Volbou titulku se autor dopustil bulvárního a zavádějícího jednání, kterým mate veřejnost.

Porovnání spotřeb tepla před zavedením měření, nebo rozdělování nákladů na vytápění podle indikátorů, a po něm byla v posledních dvaceti létech provedena na mnoha místech různými organizacemi a vždy se stejným závěrem:

„Jsou-li náklady na vytápění rozpočítávány na základě registrace spotřeby jednotlivých konečných spotřebitelů, je celková spotřeba domu nižší, než při rozúčtování jen podle velikosti vytápěného prostoru (případně podlahové plochy bytů).“

Tento, mnoha experimenty doložený fakt byl základem pro požadavek na povinnou instalaci zařízení pro registraci tepla potřebného k vytápění. Byl základem pro evropské směrnice požadující měřit spotřebu tepla u konečných spotřebitelů jako prostředku pro snížení spotřeby tepla k vytápění budov, i pro novelu zákona o hospodaření teplem, která implantovala požadavek evropské směrnice do našich národních norem.

Česká republika nemusela přijít s touto normou s takovým zpožděním. První evropská směrnice s výše uvedeným požadavkem byla vydána v roce 1993. V prvním znění zákona o hospodaření energií (zákon 406/2000 Sb.), připraveném na MPO ČR,  byla uvedena povinnost vlastníků domů instalovat do systémů ústředního vytápění „zařízení pro regulaci a registraci spotřeby tepla...“ u konečných uživatelů. Při projednávání zákona v Parlamentu se teplárenské lobby podařilo vyškrtnout slova „a registraci“ a po dalších dvanáct let zůstala v zákoně jen povinnost „regulačních zařízení“. Bez „registrace“, a tedy osobní motivace na snižování spotřeby tepla nebyl ohrožen byznys s teplem. Tím byl znehodnocen veliký úsporný potenciál termostatických regulačních ventilů (TRV), protože v systému chyběl prvek, který by uživatele bytů motivoval nejen k jejich instalaci, ale i k jejich správnému využívání. Většina lidí se naučila s cennými automatickými regulátory teploty, kterými TRV bezesporu jsou, zacházet stejně, jako se starými obyčejnými kohouty: „otevřeno – zavřeno“.

Obecně známým faktem je také to, že Češi jsou zvyklí vytápět své byty na znatelně vyšší teploty, než obyvatelé většiny zemí západní i severní Evropy. I o tom se dnes v médiích častěji diskutuje. Třeba i na stránkách MF DNES, Lidových novin a podobě. Autor zmíněného článku však tuto informaci zřejmě nezaznamenal. Bylo by potřeba, aby i ti, kteří nemají vlastní zkušenosti ze života v Anglii, Německu či ve Skandinávských zemích si uvědomili, že v určitě bohatších zemích jsou občané na vytápění skromnější a s teplem lépe hospodaří. Nejsou zvyklí chodit doma ve spodním prádle, ale raději si vezmou svetr a stačí jim teplota v bytě na úrovni 19 až 20 °C. Je zajímavé, že náš zvyk z doby komunizmu, kdy bylo teplo státem dotováno a jeho nízká cena nikoho nenutila k cílenému hospodaření, nezmizel ani po více než 25 létech tržního hospodářství! Vyskytují-li se v domě domácnosti, z nichž některé požadují vyšší vnitřní teploty a rovněž tak domácnosti, kterým stačí nízké, pak je plně oprávněné požadovat, aby ti s teplotami nadměrnými platili za odběr tepla více než ti, kteří s teplem lépe hospodaří.

Jediné, s čím je možno v článku pana Sůry souhlasit, je oprávněná kritika toho, že novela zákona o hospodaření (zákony 318/2012 a 103/2015 Sb.) neomezuje povinnost instalace registrační techniky podobnými podmínkami, jako evropská směrnice (2012/27/EU). Tedy především oprávněným ekonomickým zájmem a vhodnou konstrukcí otopných systémů, které umožňují lokální regulaci vytápění i instalaci registrační techniky. Je skutečností, že s poklesem spotřeby tepla na vytápění bytů, například s jejich zateplováním a zdokonalováním otopných soustav, klesá i velikost možných úspor. U velmi úsporných (nízkoenergetických) domů, které mají roční spotřebu tepla kolem 0,2 GJ/m² a méně, je již tak malý potenciál úspor, že nevyrovná pořizovací a provozní náklady na zařízení pro registraci spotřeby tepla. Jde vesměs o nové domy, které mají rozvody vytápění s jedním připojovacím místem každého bytu k otopné soustavě. Pro takové domy je nutno (dle vyhlášky MPO č. 237/2014 Sb.) instalovat pro každý byt měřič tepla, jehož pořizovací i provozní náklady jsou několikanásobně vyšší, než indikátory na otopných tělesech. Pak je zřejmé, že instalace měřicí, případně indikační techniky v takových domech může v řadě případů postrádat smysl. Předpokládám, že tento nedostatek MPO napraví nejbližší novelou relevantních předpisů.

Stanovení nákladů za odebrané teplo je za současného stavu bytového fondu složitá záležitost a sebelepší systém registrace a rozúčtování bude vždy v některých případech a situacích selhávat. Jde o to, ke spravedlivému rozúčtování nákladů se aspoň co nejvíce přiblížit. To je také zřejmou snahou jak evropských, tak i českých předpisů. Ale vrátit se ke stavu, kdy se spotřeba tepla neměřila, to dnes opravdu nejde.