Komentář: Polské uhlí, emise CO₂ a politika

Stále zřejmější je, že Polsko se svou vysokou energetickou závislostí na uhlí stává trnem v oku. U nás, v České republice, se není co divit. Emise ze spalování uhlí v Polsku nerespektují státní hranice a část z nich, která se při příznivě směrovaném větru dostává na území České republiky, není vůbec zanedbatelná. Některé prameny uvádí, že může jít až o polovinu emisního zatížení. Není divu, že si vysoké spotřeby uhlí v Polsku všímají na úrovni Evropské unie. Na nedávném klimatickém fóru se o Polsku v tomto směru negativně vyjádřil například francouzský prezident. Na takto vysokém státním postu není osamocen. Jsou však taková slova upřímná?

Položme si otázku, jak vypadalo Polsko, zejména jeho jižní část, kde se nachází velká část jeho energetické a průmyslové základny, před revolučními lety koncem osmdesátých let minulého století? Kolik tam bylo průmyslu a jakého? Jaké výrobky produkoval a kam mohly být exportovány? Pamětníci vědí, že odpověď není vůbec pozitivní. Ostatně to samé, s menšími rozdíly, v podstatě platilo i pro tehdejší Československo, byť jsme v rámci tehdejšího hospodářského seskupení RVHP patřili ke špičce.

Jaká je současnost? Se vstupem zahraničního kapitálu došlo v Polsku k zásadnímu obratu. To dokumentují například razantní změny v zahraničním obchodu. Například v letech 2010 až 2018 rostl polský export minimálně o 3,4 %, ale častěji o více než 6 % až 13 %. Za rok 2018 vývoz do Evropské unie vzrostl o cca 7,5 %. Podíl Německa na polském vývozu se zvýšil ve srovnání s rokem 2017 o dalších 9,6 %. K dalším zemím se zvýšeným vývozem patří Nizozemska (o cca 10 %), Maďarsko (o 8 %), Slovensko (o cca 9,5 %) a Belgie (o více než 13 %). Přitom strojírenské výrobky, které jsou zpravidla nejvíce náročné na spotřebu energie, se na polském exportu podílely 24 % a metalurgická výroba 10 %.

Je zřejmé, že za velkou částí spotřeby polské elektrické energie vyráběné z uhlí stojí i zahraniční kapitál investovaný do výrobních závodů. Zatímco na svém tuzemském dvorečku se mnozí politici bijí v prsa a navrhují i ekonomicky nereálné plány na okamžité snížení produkce CO₂, tak jim nevadí přesun energeticky náročné výroby do jiných států s CO₂ nepříznivou energetickou základnou. Nevadí jim podnikatelské zisky z této činnosti, dovoz výrobků z takových států a ještě takové státy kritizují, že dělají málo pro snížení emisí.

Myšlenka zdanit import s ohledem na produkci CO₂ podle energetického mixu státu, odkud import přichází, asi nebude úplně nová. Když můžeme mít v EU různé konverzní faktory elektrické energie, podle kterých se hodnotí energetická náročnost budov, respektive spotřeba primárních zdrojů energie, tak obdobný konverzní faktor promítnutý do importu by mohl pomoci odstranit nespravedlnost hodnocení měrné energetické spotřeby států bez ohledu na činnosti, které na jeho území probíhají, když je na propojeném trhu využívají ve státech ostatních. Eurostat jako vrcholný statistický úřad EU má určitě dost podkladů, aby pro každý stát takový koeficient stanovil a každoročně jej aktualizoval. Dost možná však, že by takový postup odhalil nějaké "nepřesnosti" ve vykazování pokroku států v oblasti snižování produkce emisí CO₂. Zavedení takového faktoru nepředpokládám. Je to výbušné téma a jde proti globalizaci trhu prosazované mezinárodním kapitálem. Za zamyšlení však toto téma určitě stojí.

Ať tak, nebo onak, polské emise, které k nám přichází, v dohledné době jen tak neklesnou.