Úspory energie v obytných budovách nerostou dostatečně rychle
Se snížením spotřeby energie v budovách souvisí i snížení emisí CO2. Realita nekopíruje přání politiků a je otázkou, zda návrh na 60% snížení emisí CO2 do roku 2030 v celé EU navržené evropským parlamentem nebude jen velkým plácnutím do vody.
V současné době platí pro EU cíl snížit emise skleníkových plynů o 40 % do roku 2030 oproti emisím v roce 1990. Evropská komise před měsícem navrhla, aby nový cíl byl alespoň 55 %, avšak včetně negativních emisí – tedy emisí, které jsou z atmosféry zachytávány například v půdě či v lesích. Reálné snížení by pak bylo v rozmezí 50 až 53 %. Evropský parlament následně odhlasoval návrh na zvýšení cíle na 60 % a bez započítání negativních emisí.
„Šedesátiprocentní variantu podpořilo 352 poslanců včetně většiny členů početně silných skupin socialistů, liberálů a zelených. Proti bylo 326 zákonodárců, zdrželo se 18,“ vypočítává magazín Autoweek. „Z českých europoslanců podpořila 60 % snížení emisí do roku 2030 trojice pirátských europoslanců, a sice Mikuláš Peksa, Marcel Kolaja a Markéta Gregorová a Stanislav Polčák (STAN). Luděk Niedermayer (TOP-09) se zdržel. Ostatní čeští europoslanci návrh nepodpořili, Kateřina Konečná (KSČM) nehlasovala.“
Před bruselským summitem premiér české vlády, Andrej Babiš, k velkému překvapení domácích i mezinárodních pozorovatelů prohlásil, že Česká republika nemá s cílem alespoň 55 % problém, pokud se bude jednat o celounijní cíl, nikoliv cíl pro každý jednotlivý stát.
V České republice máme snazší situaci v tom, že v energetickém mixu je velký podíl uhlí. Podle výpočtů Hnutí DUHA by samotné zavření uhelných elektráren snížilo české emise o 22 %.
Podle organizace Šance pro budovy je možné snížení českých emisí o 10 procentních bodů dosáhnout důkladnou renovací budov a snížením jejich energetické náročnosti.
Skutečnost, že výsledky studií, přání a slova politiků a úředníků a realita nejsou totéž, dokazuje například situace v Německu. Tento stát, jako vzor pro EU, masivně již řadu let podporuje energetické kontroly otopných soustav, aby se odhalily možnosti úspor a vytvořila motivace k jejich využití, masivně podporuje výměny zastaralých zdrojů tepla atp. A výsledek? Něco naznačil rozhovor publikovaný v DIW Wochenbericht 40/2020. DIW Berlin (Německý institut pro ekonomický výzkum) je od roku 1925 jedním z předních ústavů pro ekonomický výzkum v Německu. Z rozhovoru jsou vybrány některé informace:
Spotřeba energie na vytápění v obytných budovách v loňském roce poklesla o něco více než tři procenta, očištěná o teplotu, tj. s přihlédnutím k teplé zimě. Nyní jsme zpět zhruba na stejné úrovni jako v roce 2010. Za posledních deset let se toho tedy moc nestalo.
Po úpravě na teplotu klesly emise CO2 za poslední desetiletí přibližně o tři procenta. Pokud vynecháte úpravu, je to kolem 20 procent, což je podstatně více. To ukazuje, že pokles emisí CO2 za posledních deset let je způsoben hlavně vyššími teplotami v zimě. Za posledních deset let jsme měli zimy, které byly téměř o jeden stupeň teplejší než v předchozích letech.
Kromě vlivu teplot je zde také vliv technické energetické účinnosti. Domácnosti mají také možnost přizpůsobit své chování, tj. více či méně vytápět nebo jinak větrat. A konečně je také možné přejít na jiná paliva, například obnovitelné energie.
Současný pokles emisí CO2 není dostatečný k dosažení cílů v oblasti klimatu. I kdyby tento pokles, který jsme nedávno zažili teplejšími zimami, pokračoval, nestačilo by to k dosažení cílů v oblasti klimatu, které jsme si stanovili pro rok 2030. Stavebnictví jako celek představuje až čtvrtinu celkových emisí, zejména v obytných budovách došlo za posledních 20 let k relativně malému snížení úspor.
Co by se muselo stát, aby se dále snížily emise? Zde je třeba zmínit především energetickou účinnost. Především se tedy musí něco stát technicky.
Určitě v budoucnu nebudeme mít pouze pasivní domy, a proto musí být zbývající množství energie pokryto obnovitelnými energiemi. V tomto okamžiku budeme určitě potřebovat výrazně více elektřiny z obnovitelných zdrojů, například tepelná čerpadla nebo dálkové vytápění z obnovitelných zdrojů, abychom v určitém okamžiku uspokojili tuto poptávku CO2 neutrálním způsobem. Současně, když mluvíme o energetické renovaci a také o rostoucích cenách energie v důsledku vyšších cen CO2, je důležité nezapomenout na sociální stránku. Nájemníci mají na jejich náklady na vytápění pouze omezený vliv a jsou do určité míry vydáni na milost a nemilost. Jednou z možností by zde byla náhrada části příjmu z vyšších cen CO2 ve formě klimatické prémie na obyvatele.
Ano, potenciál energetických úspor, který se projeví snížením emisí CO2 v budovách, existuje. Pokud je však návratnost investice v řádu nad 8 až 10 let v privátním sektoru, nad 3 až 4 roky v podnikatelském, stát nejde v masivním stylu příkladem, tak nelze očekávat rychlé změny. Motto „ze současného podnikatelského poklesu se musíme proinvestovat“ by se mělo projevit silně na straně státu, konkrétně i na jeho investicích do energetických modernizací kotelen, otopných soustav, systémů větrání atd. ve svých budovách. Tyto akce vzhledem k velkému podílu práce řemeslníků zaměstnají hodně lidí. A tito lidé svou prací vydělané peníze z větší části zase vrátí do oběhu v České republice. Stačí se jen porozhlédnout, v kolika plynových kotelnách vytápějících objekty vlastněné či spravované státem jsou v provozu staré nekondenzační kotle. Přitom každodenní praxe dokazuje, že jen výměnou nekondenzačních kotlů za kondenzační, byť tento postup není ideální, neboť nepokryje celý nabízený potenciál úspor, může přinést provozní úspory v řádu 10 a více procent, což například odpovídá ambicióznímu odhadu organizace Šance pro budovy.
